Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestopis Jordánsko

16. 10. 2008

Jordánsko

5.10. - 15.10. 2008

Účastníci: Tereza Malotová + Luboš Malota

Fakta:

Název země: Jordánsko

Oficiální název země: Jordánské hášimovské království

Státní zřízení: království

Hlavní město: Ammán (1,8 mil. obyv.)

Úřední jazyk: Arabština

Rozloha: 91 860 km2 (o trochu větší než ČR)

Obyvatelstvo: 5,7 mil (60% obyv. jsou Palestinci )

Měna: jordánský dinár (JOD), 1 "džej-dí" = cca 24 Kč

Náboženství: islám

Islám je v Jordánsku hlavním náboženstvím. Muslimové jsou během dne pětkrát voláni k modlitbě, nejdůležitější je polední páteční modlitba.

Islámské zvyky:

   Modlení: Před modlitbou musí muslim vykonat řadu rituálních úkonů: opláchnout si ruce, ústa, uši, paže, nohy,  hlavu a krk tekoucí vodou. Všechny mešity mají umývárny. Pokud není mešita ani tekoucí voda v dosahu, postačí otření pískem, pokud ani ten není, je třeba vykonat pohyby napodobující  mytí.

   Následuje pokrytí hlavy čapkou, obrácení se tváří k Mekce. Všechny mešity v Jordánsku mají modlitební výklenek tímto směrem. Muslimové mešitu k modlitbě nepotřebují,  modlí se na chodníku, v zadní části obchodu. Nosí s sebou modlitební kobereček.

   V běžném životě muslimové nepijí alkohol a nejí vepřové maso.

   Ženy mají ve srovnání se sousedními státy relativní svobodu. Mají přístup k nejvyššímu vzdělání, hlasovací právo. Řada žen si pokrývá hlavu šátkem, zahalení celého těla je výjimečné. Polygamie u mužů je v souladu se zákonem, v praxi se ale vyskytuje vzácně.

Neděle 5.10. - odlet do Amánu

   Letos jsme si jako cíl dovolené vybrali poměrně snadno dosažitelné Jordánsko. Nejprve Lu vyhrožoval, že se mu nikam letět nechce, tak už to vypadalo, že nastoupí náhradnice mother. Naštěstí jsme ale v srpnu strávili  příjemný večer u Hanky a Roberta, kteří byli v Jordánsku minulý rok. Jejich zážitky a fotky se Lu líbily a bylo rozhodnuto.

   Ani jsem moc poctivě nehledala cestu, asi 3 dny před odletem jsem prohlédla  www.flyzed.com a veselé  smajlíky hlásilo hned několik přestupních stanic. Přímým spojem z Prahy se do Amánu bohužel dostat nedá. Nakonec jsem pro cestu tam vybrala let přes Budapešť. Odletěli jsme v 10.10 se společností Malev do "Budky", tam jsme chvilku čekali a ve 14.55 jsme odletěli se společností Royal Jordanian do Amánu (letadlo Embraer 190).

   Let měl asi 15 min zpoždění,  letadlo bylo malinké, jen dvě sedadla na každé straně, ale hlavně že tam bylo místo  pro nás. Cesta do AMM trvala 3 hod a 15 min. Skoro celou cestu si s námi i přes jasné počasí pěkně pohrávala turbulence, kafe lítalo z kelímků (Lu byl ale statečný).

   V AMM jsme přistáli v 19.30 místního času, tj. o 1 hodinu více než v Praze. Rychle jsme vystoupili z letadla, vyměnili pár dolarů na zakoupení víza a prošli jsme ven.

   Měli jsme v plánu půjčit si na celou dobu pobytu auto. Několik dní před odletem jsem zkoušela dělat rezervaci u Avisu a Hertzu, ale i se slevou na ID kartu to vycházelo přes 12 000 Kč. To se mi zdálo docela dost, takže se mi podařilo zajistit přes Hotel Palace levnější, za 30 JD na den. Do hotelu jsem psala mail v sobotu a auto nám bez problémů zařídíli od pondělního rána, tak jak jsme chtěli. Taky nabídli odvoz z letiště za 15 JD. 

   Odvozu jsme rádi využili, čekal na nás pán s cedulkou Tereza.  Ještě když jsme dřív chodili jako posádka před odletem a po příletu přes halu, pokaždé jsem záviděla lidem, na které tam někdo čekal s cedulkou, takže se mi taky poštěstilo...

   Do hotelu s námi jela ještě Chorvatka. Cesta trvala asi 45 minut, letiště je od Amánu vzdáleno 50 km. Řidič měl všechna sedadla v autě obalená igelitem. 

   V okrajových částech Amánu jsou moderní budovy, ale když se vjede do centra, tzv. downtown, začne pravá "arabárna". Náš hotel www.palacehotel.com.jo byl situován dvě ulice od mešity krále Husajna, takže jsme věděli o každé modlící akci. Pro jistotu to řvou do megafonu.

   Co se týče hotelu, tak ten byl dost strašný. Pozitivní na něm bylo, že byl opravdu v centru všeho dění, a že nám zprostředkoval půjčení auta. Jinak to ale byla docela slušná "blešárna". Nechápu, že ho má Lonely v rámečku doporučujeme. Navíc o něm píšou, že v roce 2005 prošel rekonstrukcí. Netuším, co rekonstruovali, nikde to vidět nebylo. Noc ve dvojáku s koupelnou byla za 24 JD, koupelna mě pobavila. Měla asi metr krát metr a sprcha byla nad umývadlem a WC, takže při sprchování bylo všechno mokré. V ceně byla jednoduchá snídaně. Nicméně personál byl velice příjemný.

   Večer jsme dali rychlou procházku po centru, ale většina obchodů už byla zavřená. Takže jsme si koupili nějaký fresh džus a na střeše hotelu dali partičku scrabblu.

Pondělí 6.10. - Džeraš, Adžlún

   Večer jsme si domluvili půjčení auta v 8.30. Už v 8.10 nás ale probudil hotelový telefon, že už je auto připravené. Takže jsme se vypotáceli z postele a šli na recepci. Tam čekal zaměstnanec autopůjčovny a ještě jedni manželé s dtětem. Nasedli jsme do auta a jeli do půjčovny. Mysleli jsme, že to bude kousek, ale když jsme poněkolikáté zahnuli doleva, doprava, nevěřili jsme, že ještě najdeme cestu do hotelu.

   Měli pro nás připravený Hyundai Elantra 1.6, ale neměl přehrávač na CD, bez problémů nám dali jiný. Udělali jsme soupis poškození, jako obvykle a podepsali smlouvu. Nechtěli ani kreditku ani zálohu, jen řidičáky. Zhruba za 10 minut bylo všechno vyřízené, poprosila jsem o mapu Amánu, která ale byla k ničemu. Tak nám alespoň ukázali směr do hotelu. Jeli jsme instinktivně, nějakým zázrakem jsme se asi po 20 min jízdy objevili v ulici s hotelem a navíc na nás čekalo i volné parkovací místo. Domluvili jsme vrácení auta v hotelu další týden v úterý večer. Taky jsme si zarezervovali noc před odletem.

   Teď už nic nebránilo zahájit návštěvu Džeraše a Adžlúnu. Rychle jsme se nasnídali, balit věci jsme nemuseli, večer jsme se zase vraceli do Amánu.

   Najít cestu na Džeraš bylo dost těžké. Naprosto chybělo značení, když něco bylo, tak arabsky. Našla jsem v průvodci, jak se značí Džeraš, ale nebylo to nic platné. Amán je neskutečně rozlehlé město a jet jen tak a čekat, že to nějak trefíme, moc nešlo. Takže nás část cesty vyvedl taxikář a zbytek jsme jeli stylem, že jsme se na každé křižovatce ptali na směr. Naštěstí byli lidi velice ochotní. Jen vymotání z Amánu nám trvalo skoro hodinu, pak už šla cesta hladce.

   Projeli jsme centrum Džeraše, bylo to tam  podobné jako v Amánu, potom jsme objeli oblast vykopávek zadní cestou, odkud byl nádherný výhled a taky jsme si dokázali představit, jak dlouhá procházka nás čeká.

   Džeraš - jedno z nejlépe dochovaných římských měst na Blízkém východě, v dobách rozkvětu zde žilo 20 000 obyvatel. Nyní tam je spousta poměrně dobře dochovaných oblouků, divadel, náměstí, kostelů a kolonáda. Taky malé muzeum.

   Prohlídku archeologického naleziště jsme začali asi v 11.15, takže pěkně přes poledne v největším vedru...Prošli jsme skrz návštěvnické centrum a Vítězný oblouk, kolonádu a potom následovala asi tříhodinová procházka po rozvalinách. Díky velké rozloze naleziště se tam poměrně dobře rozptýlily autobusy plné turistů a většinou jsme měli památky jen pro sebe.

   V severním divadle jsme se na chvíli posadili a kochali atmosférou a vyplatilo se nám to.  Nějaká turistka měla narozeniny a kamarádi jí připravili překvapení, domluvili hudební představení v divadle. Takže nám divadlo ožilo před očima, byl to koncert na dudy.

   Cestou zpátky zrovna začínalo představení na koních, ale už jsme měli vedra a sluníčka dost, takže jsme ho vynechali.

   Nasedli jsme do auta a jeli dále na severozápad do Adžlúnu na hrad. Vyjeli jsme až nahoru k hradbám, prohlédli si to  tam a jeli zase zpátky. Dole v Adžlúnu jsme v alko obchodě koupili víno a už nás čekala jen cesta zpátky do Amánu.

   Přijeli jsme kolem 17.30 a v občerstvení kousek od hotelu jsme si sedli na jídlo. Vypadalo to tam  docela  čistě, akorát na stolech nevzhledné igelitové ubrusy. Po chvíli Lu říká, podívej, jak tady dbají na hygienu a pozoroval šéfa, jak  si poctivě drhne ruce až k loktům a myje i obličej. Za chvíli vytáhl modlitební kobereček, takže bylo jasné, že hygiena rozhodně neprobíhala kvůli přípravě naší šavermy.

    Nicméně jídlo bylo dobré, ještě jsme pak dali procházku a opět skončili na střeše u scrabblu.

   Ještě připomínka k  oběma nocím v Amánu, přítomnost mešity krále Husajna nám dopřála budíček ve 4 ráno, k tomu první den to bylo doprovázeno ještě náletem stíhačky, kdy jsme si oba mysleli, že je po  nás.

Úterý 7.10. - Mrtvé moře, Madaba

   Po snídani jsme na recepci zaplatili pronájem auta a vyjeli už sbalení s věcmi k  Mrtvému moři. Opět nastal problém jak chytit správný směr, nejdřív jsme jeli způsobem dotaz na  každé křižovatce, až jsme dojeli na kruhák,  kde nebylo koho se zeptat.  Takže šel Lu do nejbližšího obchodu a tam mu prodavač ochotně nakreslil na papír mapu kde zahnout, včetně křižovatek a podjezdu kruháku (celkem cca 10 km!). Podle mapky  jsme se nádherně dostali na okraj Amánu, kde už Dead sea bylo značené.

   Mrtvé moře - (v arabštině Bahr Lút -  Lotovo moře - tzn. skoro naše) je dlouhé 65 km a široké od 6 do 18 km, má šestkrát vyšší obsah soli než běžná mořská voda. Nachází se 408 metrů pod úrovní mořské hladiny. Vysoká koncentrace soli nemá nic společného s nízkou hladinou moře,  ale s odpařováním vody. V posledních letech se zmenšilo  o 30 %. Každý rok se  hladina moře sníží o půl metru, protože nádrž nemá vydatný přítok a spousta vody z Jordánu se používá k  zavlažování. Pokud nedojde ke  změně, odborníci  předpokládají, že do 50 - ti let Mrtvé moře vyschne.

     Aby se tato nepříjemná  prognóza odvrátila, plánuje se vybudování 180 km dlouhého potrubí mezi Rudým a Mrtvým mořem, které by mělo dokonce zvednout hladinu na původní úroveň. Kamenem úrazu na tomto projektu je spolupráce Jordánska  a  Izraele. Předpokládá se investice 4 - 6 miliard USD.

    Cesta z Amánu na pobřeží trvala asi hodinu, dojeli jsme k osadě Suwajma, kde se nachází komplex pobřežních hotelů. Okolí moře je dost nevzhledné, všude se budují nové hotely. Takže jsme se  příliš nemuseli zdržovat prohlídkou okolí a rovnou jsme jeli do "nejlevnějšího" hotelu v oblasti,  kterým je Dead Sea Spa  Hotel. Hanka a  Robert v něm vloni spali za 100  nebo 120 USD, řikali jsme si, že kdyby to bylo za 100, tak bysme tam přespali, ale ono neee. Pěkně to zvedli, noc už je za 200 USD za double se snídaní.

   Tím se nám  ulehčilo rozhodování, jestli zůstat na pobřeží nebo dojíždět z Madaby.

   Za 15  JD na osobu jsme si koupili vstup do areálu hotelu Dead Sea Spa, kde jsou bazény, sprchy, pláž se slunečníkama a  lehátkama. Oba jsme milovníci koupání v Mrtvém  moři, které jsme vyzkoušeli před pár  lety v Izraeli. Takže jsme tu během naší dovolená chtěli strávit několik dní. Částečně i ze zdravotních důvodů,  hlavně kvůli Lu lupénce a mně to taky určitě neuškodilo.

   Obsadili jsme slunečník s  lehátkama a vrhli jsme  se do vody. Rada - den před koupáním v Mrtvém moři se neholit a v žádném případě se nepotápět!!! I nepatrná kapka vody cáknutá do oka pekelně štípe.

   Taky příliš nedoporučujeme návštěvu veřejné Amánské pláže, vstup stojí 7 JD a je to tam špinavé, bez bazénů a jsou tam místní, kteří okukují hlavně cizinky v plavkách. My jsme tam  nebyli, ale zkušenost měli Karol a Chris, o kterých ještě bude psáno.

     Den jsme strávili povalováním v  moři a v bahenním zábalu z černého  léčivého bahna.  Bahno  prodával jakýsi arab za 1 JD, my jsme ale vysledovali kam pro něj chodí, bylo to kousek od pláže. Přímo u hotelu je jen hnědé bahno,  a to černé je asi 200  metrů podél  pobřeží doleva pokud stojíte čelem k  moři.

   Je potřeba se tím pořádně napatlat a zůstat 10 až 20 minut na slunci. Není se čeho bát, jde to  potom lehce spláchnout i z vlasů a  plavek (pokud teda zrovna nemáte bílé nebo růžové plavky...).

   Po každé koupeli je třeba se hned osprchovat, protože už během pobytu ve vodě delším než 30 minut začíná voda na kůži docela štípat a když se vyleze ven, první cesta vede pod sladkou vodu. Konzistence mrtvomořské vody je hutná, mastná a hořko - kyselá. Postřeh - ani po hodině koupele se netvoří "varhánky" neboli scvrklá kůže na prstech.

   Odpoledne přišla skupinka Japončíků, všichni tam naskákali a dělali,  že čtou noviny.

     K večeru jsme se odebrali do Madaby,  která je od Mrtvého moře vzdálená asi 35 km. Jeli jsme po silnici 3. třídy,  která ani neměla číslo, byla ale pěkně asfaltová a vedla nádhernou hornatou krajinou. Po serpentinách jsme se šplhali nahoru do kopce a kochali se výhledem do okolí. Asi v polovině cesty byl check - point,  kde jsme museli ukázat pasy a taky nám zkontrolovali platné vízum.

   Minuli jsme horu Nebo, kam jsme se stavili až druhý den. Teď večer jsme se už nemohli zdržovat, pokud jsme chtěli ještě za světla najít ubytování na dvě noci.

   Měla jsem pár tipů z Lonelyho, hotel Mariam byl obsazený, takže jsme  skončili v sousedním  Salome za 30JD se snídaní. V Madaba - in přímo v centru je noc za 60 JD.

   Salome byl nádherný hotel, všechno krásně čisté + balkon, nesrovnatelné s Amánem.

   Madaba je moc příjemné malé město, všude se dá dojít pěšky, mají tam  výbornou šavermu a baklavu,  na které  jsem se tam stala závislá.

    Šavermu dělají z kuřecího nebo skopového masa důkladně kořeněného, zamotají to do  omelety,  přidají okurku,  případně rajčata nebo bleeeee!!! cibuli.  Ještě to potřou sósíkem. Pak dají omeletu na rozpálený kámen, zatíží a opečou z obou stran.

    Baklavu dělají na mnoho způsobů. Obecně je to zákusek z listového těsta, spousty medu a různých druhů ořechů, hlavně pistácií.

   Večer se nám krásně usínalo v čisté posteli, ráno nás zase vzbudilo modlení.

Středa 8.10. - Mrtvé moře, Madaba

   Po snídani jsme vyrazili na koupání k Mrtvému moři. Jeli jsme stejnou cestou jako  předchozí den, ale ještě jsme se zastavili na hoře Nebo. Hora Nebo je místem, kde měl Mojžíš vidět zemi zaslíbenou, do které sám nesměl vstoupit. Později byl v této oblasti pohřbený. V Mojžíšově kostele jsou nádherné mozaiky a hora taky nabízí krásný výhled do okolí, až do izraelského Jericha.

   Zastávka na Nebu nám trvala asi 30 minut, potom jsme přes check - point jeli až dolů k Dead Sea Spa hotelu a zopakovali jsme opět celodenní vstup do areálu. Vzali jsme stopem vojáka, který ale neuměl anglicky, takže jsme se od něj nic nedozvěděli.

   Zase jsme strávili několik hodin koupáním a bahněním, odpoledne se nám naskytl zajímavý pohled na vojenský vrtulník, který se prohnal několik metrů nad hladinou.

   K večeru jsme jeli po silnici kolem Mrtvého moře na jih, k Herodovu pramenu. To je další místo, kde se dá zadarmo vykoupat. Obhlédli jsme ho jen ze silnice, sestup k moři byl docela strmý kopec.

   Zpátky do Madaby jsme jeli jinou cestou, taky 3. třídou. Minuli jsme vyhlídkový komplex Dead Sea Panorama a pokračovali serpentinama nahoru. V kopcích nad Mrtvým mořem je spousta horkých pramenů, ve kterých se dá koupat. Koupání ale připadá v úvahu v chladnějším počasí, my jsme potřebovali spíš studenou sprchu. 

   Madaba má 50 000 obyvatel, je proslulá byzantskými mozaikami. Je to křesťanské město, vzor náboženské snášenlivosti. V pátek jsou tu slyšet modlitby z mešity a v neděli kostelní zvony.

   Ještě zmínka o silnicích v Jordánsku. Jsou tu 3 hlavní cesty vedoucí ze severu na jih:

1. Pouštní č. 15 - je nejrychlejší, ale také nejméně zajímavá

2. Královská č. 35 - je nejhezčí, ale pomalá, vede skrz hory a kaňon Wádí Múdžib

3. Kolem Mrtvého moře č. 65 - projeli jsme jen její část, nabízí krásné mrtvomořské výhledy

   Večer jsme si dali šavermu ve stejném krámku jako předchozí den, už si nás pamatovali, protože Lu si oba dny cestou zpět na hotel dal ještě jednu na spaní. Nad ránem nás opět probudila modlitba.

Čtvrtek  9.10. - Karak, Dána

   Dneska byl na řadě přesun dále na jih, přes hrad Karak do rezervace Dána. Nejdřív jsme ale prošli centrum Madaby, abychom měli pár fotek za světla. Potom jsme vyrazili po Královské silnici číslo 35 na hrad Karak.

   Cestou jsme projeli nádherným kaňonem Wádí Múdžib, táhnoucím se přes Jordán od Pouštní silnice k Mrtvému moři. Je dlouhý přes 70 km, bývá nazýván Jordánský Grand Canyon. Kaňon je 1 km hluboký a 4 km široký, silnice potřebuje k jeho překonání 18 km. Poslední vesnice před klesáním je Dibán, asi 3 km od ní je vyhlídka na kaňon.

   Na dně kaňonu vede silnice přes přehradu Múdžib a na druhé straně zase začíná stoupání nahoru k motorestu, odkud je opět nádherný výhled z druhé strany kaňonu.

   Další cesta už vedla klidnou krajinou, zanedlouho jsme přijeli do městečka Karak (20 tis. obyv). Projeli jsme centrum a ukazatele nás navedli až ke křižácké pevnosti. Vystoupali jsme uličkami starého města a zaparkovali takřka před hradem.

   Karak - starobylá křižácká pevnost, kdysi jedna z pevností obranné linie táhnoucí se od Akaby na jihu až k Turecku na sever. Vstupné byl 1 JD, uvnitř areálu jsou mapy hradu. Je možné si ho zcela volně projít, včetně chodeb a místností, kde je tma, takže je dobré mít s sebou baterku. Tu jsme neměli, takže jsme to bleskem vyfotili a prohlédli na foťáku.

   Na Karaku jsme byli asi 2 hodiny, je poměrně velký a je velmi příjemné, že v případě smažícího slunce se dá jít schovat dolu do chládku.

   Po prohlídce jsme se zastavili na pozdním obědě v restauraci, před kterou jsme parkovali auto. Jídlo bylo dobré, potkali jsme tu první Čechy. Nezapřeli se, každý s plechovkou piva v ruce.

   Potom jsme se vymotali systémem jednosměrek zpátky na Královskou silnici a pokračovali v cestě na jih. Projeli jsme dopravní křižovatku Tafíla a mířili směrem na Dánu. Lu původně chtěl jet až do Petry, já jsem ale trvala na přenocování v Dáně, později jsme rozhodně nelitovali.

   Od H+R jsme věděli, že se má minout první odbočka doprava, která vede jen do kempu Rummana. Jeli jsme dál a odbočili až na výzvu směrovky Dána village. V průvodci píšou, že odbočka do vesnice je značená omšelou cedulí Dána hotel, to už ale neplatí. Od sjezdu z Královské silnice to mělo být 2,8 km prudkého klesání. Začali jsme klesat podle plánu, ale v jednom momentě Lu vymyslel, že pojedeme zkratkou. Bez varování se vrhl z asfaltu na nějakou písečnou cestu a za chviličku jsme byli zase na asfaltu. Jeli jsme dál doleva, až jsme se dostali na uzounkou silnici vysekanou do skály, bez svodidel. To už mi bylo podezřelé. Otočit se to ale nikde nedalo, cestou jsme potkali divnýho chlapa na splašeným koni. Po průjezdu skálou jsme přijeli do nějakého opuštěného a zchátralého areálu jako ze Ztracených. Tam byl hlídač, kterému jsme vysvětlili, že hledáme Dána village. Museli jsme zase zpátky nahoru skrz vytesanou silnici, která mi docela naháněla strach.

   Správná cesta do Dány byla doprava. Po chvíli se před námi objevila nádherná skoro opuštěná kamenná vesnice na skále. Šli jsme se zeptat do hotelu Dana Tower na ubytování. Bez rezervace jsme měli docela smůlu, byl volný jen jeden pokoj s názvem Harem room, který neměl vyhlídku do okolí. Stejně jsme ho vzali, protože se nám celkově v Dáně moc líbílo (30 JD za noc + večeře a snídaně).

   Na uvítanou jsme dostali sladký mátový čaj, potom jsme se šli projít k vyhlídce do rokle a pak nahoru nad vesnici udělat nějaké fotky. Pokochali jsme se pohledem a atmosférou, která na mě působila skoro mysticky.

   Potom jsme poseděli na terase a čekali na večeři, která byla ve 20:00. Jídlo bylo výborné, stylem bufet, co se do vás vejde. Ještě jsme chvíli poseděli venku a pak nám nezbylo nic jiného než se jít uložit do harémového pokoje. Bylo to ubytování typu "blešárna", takže jsem oblékla dlouhé kalhoty a mikinu a doufala, že ty deky aspoň občas vyperou (nebylo na nich povlečení).

   Moc dobře se nám nespalo, otravoval komár a bylo i modlení.

Pátek 10.10. - Dána, Petra

   Noc v harémovém pokoji jsme přežili, nasnídali jsme se a prošli se ještě jednou po vesničce. Majitel nás přemlouval, ať zůstaneme ještě jednu noc, že se uvolnil pokoj nahoře. My už jsme se ale těšili do Petry, takže jsme se už moc nezdržovali a vrátili jsme se zase zpátky na Královskou silnici. Jestě jsme ale navštívili Alibaba pokoj a našli vzkaz na zdi od H+R.

   Musím říct, že pobyt v Dáně se mi moc líbil. Kdybychom měli víc času, určitě by se vyplatilo tam zůstat dvě noci a udělat nějaké pěší výlety.

  Cestou do Petry jsme zajeli na hrad Šobak, na kterém jsme byli jedinými návštěvníky. Šobak byl menší než Karak a nebyl ještě tak pěkně opravený, ale o to byla jeho návštěva zajímavější. Zrovna se tam na další den chystalo nějaké představení pro 300 lidí. Na hradě intenzivně probíhají restaurátorské práce.

   Potom jsme už jeli přímo do Petry a začali jsme hledat ubytování ve vesnici Wádí Músá, kde kromě hotelů pro turisty navštěvující Petru nic není. Podle průvodce jsem měla najítý Al - Anbat 1, v kopci na začátku Wádí. Hned jsme se tam zastavili, ale cena byla 70 JD za noc s polopenzí. To se nám zpočátku zdálo hodně, takže jsme jeli dál do centra. Navštívili jsme jednu "blešárnu", to ale bylo nad hranice snesitelnosti. Taky jsme byli v Ambra Palace, noc za 65 JD, ale měli plno. Takže jsme se nakonec vrátili do Al  - Anbat a zamluvili 1 noc. Ani jsme nevybalovali věci, jen jsme odnesli kufry na pokoj a jeli dolů do Petry (později ve Wádí Ram nám K+CH říkali, že bydleli v nic moc hotelu Petra Palace sice blízko u vchodu do Petry, ale za 75 JD).

   Koupili jsme dvoudenní vstupenku za 21 JD a vyrazili za památkama. Opět jsme začínali v poledne jako v Džeraši, ale v síku bylo příjemně chladno. Polední příchod měl výhodu v tom,  že už pokladnice nebyla tak zaplněná turisty (ale i tak jich tam bylo dost).

   Po Petře se dá pohybovat pěšky, na koni, oslovi nebo velblodovi (zvířata jsou očíslovaná). Služeb zvířat využívají především důchodci a obézní. Do této skupiny nespadáme, takže jsme pěkně chodili po svých.

   Prošli jsme sík, pokladnici, divadlo, okolí kolonádové ulice a skončili v maličkém muzeu. Tam jsme se zchladili a vydali se na výstup nahoru ke klášteru. Taky jsme navštívili WC vytesané do skály. Klášter byl nádherný, na krásném místě a skoro bez turistů. I když někteří se nechali vyvézt až sem. Cestou nahoru prodávaly malé děti suvenýry, vše za 1 JD. Šli jsme ještě dál na vyhlídku, kde jsme potkali Češku, chvíli jsme si povídali a pak se vydali zase dolů.

   Tahle procházka nám trvala asi 5 hodin, úplně to stačilo k tomu, abysme měli sílu všechno vnímat. Nahoru síkem už se mi pletly nohy.

   Na hotelu jsem na chvíli padla do postele, Lu si četl, kolem 19.00 jsme šli na večeři typu bufet. Po jídle jsme dali scrabble a usnuli spánkem znavených turistů.

Sobota 11.10. - Petra, Wádí Ram

   Dneska jsme vstávali v 7.00, rychle se nasnídali a vydali se na druhou část prohlídky Petry. Asi v 8.30 jsme byli na začátku síku, ale tentokrát jsme šli hned doprava korytem řeky. Bylo to jako skok do jiného světa, najednou ticho, žádný lidi a během asi dvouhodinového průchodu jsme nikoho nepotkali.

   Když jsme vyšli zase ven, lezli jsme po skalách a prozkoumávali skalní město. Vrchem jsme přišli ke Královským hrobkách, všechny jsme si je prohlédli. Sešli jsme zase na hlavní cestu a dali jsme ještě výstup k Hlavnímu obětišti (zase za poledne...)Nahoře pekelně smažilo slunce, takže jsme se pokochali výhledem na hrobky a město pod námi. Dolů jsme sešli jinou cestou. Rozdíl mezi výstupem ke klášteru a obětišti je, že cesta ke klášteru je delší a jde se stejnou cestou nahoru i dolů. Výstup k obětišti je lehčí a vede tam několik cest. My jsme cestu tam šli oklikou zadem a zpátky jsme se vrátili na "hlavní".

   Pak už nás čekala jen cesta zpátky kolem divadla, pokladnice a průchod hlavním síkem. Celé jsme to zvládli za necelých 5 hodin.

   V autě už jsme měli sbalené kufry a vydali se do pouště Wádí Ram.

   Nejprve jsme projeli vyhlídkový okruh pouští, ještě před vstupem do rezervace. Potom jsme jeli směrem na vesnici Ram a zastavili u návštěvnického centra.

   Tam se musí každý turista zastavit a rozmyslet, co si od návštěvy pouště slibuje. Vjezd vlastních vozidel je zakázaný, musí se jet jejich džípem. Chtěli jsme nějakou kratší projížďku a pak tam někde přespat. U mapy tras jsme se seznámili s Němcema Karol a Chrisem, kteří měli podobnou představu jako my a hledali někoho do džípu. Cena výletu není za osobu, ale za auto.

   Taky nám dali tip na kemp, kde byli ubytovaní - Bait Ali. (www.baitali.com) Takže jsme si s nimi domluvili výlet na 3,5 hodiny. Okruh pouští s návštěvou několika zajímavostí - kaňon, kresby ve skalách, duny.

   Začali jsme u návštěvnického centra, po asfaltu jsme jeli do vesnice Ram. Pak už byla cesta písčitá. Zastavili jsme u Lawrencova pramenu, nic tam nebylo, takže jsme si vyfotili beduínský stan a jeli dál.

   Další zastávkou byly nápisy na skále a kaňon, potom nějaká vyhlídka. Potom jsme jeli dál do pouště a tady nastal jediný negativní okamžik naší dovolené. Jelikož byl náš džíp stará plečka, zapadli jsme do písku. Nebyla šance s autem vyjet, tak jsme ho zkoušeli vyhrabat a roztlačit, pěkně jsme si mákli. Po asi dvacetiminutovém snažení se auto rozjelo. Karol setrvačností bežela dál, jenže řidič zastavil a ona narazila obličejem na ostrou kovovou trubku. Nejdřív si bradu zakrývala rukou, hrozně se lekla. Pak nám zranění ukázala, měla ránu na bradě, docela hlubokou a pak ještě jednu menší. Dle názoru mě i Lu, odborníků přes stehy, to měla na sešití. Ta větší rána byla hluboká a rozšklebená. Nejhorší krev jsem jí utřela posledním čistým kapesníčkem a trochu jsem to opláchla vodou. Nechtěla jsem se v tom moc šťourat rukama špinavýma od písku.  Lu našel v kapsičce s dokladama dvě pár let staré náplasti, ale lepší než nic.

   Karol byla chudák celá bílá, připadala mi v šoku, takže jsme s Lu navrhli, že se vrátíme zpátky. Cestou jsme se ji snažili utěšovat, že to nic není, ale v duchu jsme byli oba rádi, že se nic nestalo nám.

   Vzpomněla jsem si, že když jsem si na vodě zlomila zub, tak mě uklidnilo, když mi několik kamarádek a kamarádů řeklo, že se jim něco podobného taky stalo. Takže jsme jí skoro celou cestu zpátky ukazovali naše jizvy a povídali, co se nám už všechno přihodilo.

   Přijeli jsme do Ram, kde ji vzali do nějaké místní nemocnice. Nakonec jí to nesešili, prý jí na to dali nějakou mast, co stáhne kůži k sobě. Ani jí neudělali mašličku, tak doufám, že s tím nebude mít problémy.

   Domluvili jsme si, že na zbytek výletu přijdeme druhý den. Takže jsme jeli s K+CH do kempu, kde naštěstí měli volný stan. Sice ne malý pro dva, ale pro čtyři, nikoho nám tam ale nedali. Kemp byl nádherný, kousek od vchodu do rezervace s výhledem do pouště. Byly tam stany, chatky, bar, bazén, krásné sprchy a WC. Cena byla poměrně vysoká, 60 JD za stan s polopenzí. Jídlo bylo vynikající, večer jsme poseděli u ohně s K+CH a příjemně si popovídali.

   Postele ve stanu měly trošku všivé deky a prohnuté matrace, ale jedna noc se dala přežít. Kolem 4:00 jsem se probudila, tak jsem se šla projít, byla nádherná obloha s hvězdama. Když jsem se vrátila do stanu, byl vzhůru i Lu, protože právě začínalo modlení. Do rána jsme se už jen převalovali na posteli a příliš tvrdě neusnuli.

Neděle 12.10. - Wádí Ram, Akaba

   Probudili jsme se do  krásného  pouštního rána,  na snídani jsme se potkali s K+CH, kteří vstali o něco  dřív. V 9.00 měli domluvenou kontrolu v nemocnici,  takže jeli napřed a my jsme  se s nimi setkali později u brány do  parku. Čekalo nás dokončení včerejšího  výletu.

   Ještě jsme se s  Lu prošli po kempu a udělali pár fotek. Věci už jsme měli sbalené, takže nám nic nebránilo odjezdu. Zrovna se tam někdo chystal na let balónem.

   Přijeli jsme k návštěvnickému centru, kde je podrobná mapa výletů. Podívali jsme  se, kde jsme to vlastně předchozí  den byli a také co nás ještě čeká. K+CH přijeli asi za 15 minut, společně s nimi jsme se šli nahlásit do  kanceláře na výlet. Řidič na nás čekal ve vesnici Ram,  kam jsme jeli našim autem. Byl to stejný řidič jako včera,  jen si na dnešek  pořídil lepšího džípa. Asi už nechtěl riskovat další zranění.

   Zpočátku jsme jeli stejnou cestou jako minulý den, jen jsme vynechali zajížďky k bodům zájmu. Přijeli jsme k nápisům na skále, k písečné duně a na závěr k rozbořenému domu T. E. Lawrence. Dunu jsme si seběhli jako v Namibii. Byla to opět příjemná projížďka pouští, která trvala asi hodinu a půl.

   Jordánská poušť se nám líbíla, pro toho kdo nikdy v poušti nebyl to musel být opravdu zážitek. Ale vzhledem k našim  africkým pobytům jsme už viděli pouště opravdovější. A hlavně mohli jsme si tam jezdit sami jak jsme chtěli. Tady to jde jen organizovaným způsobem a to nemáme  rádi.

   Na parkovišti jsme se rozloučili s K+CH a každý už jsme si jeli svojí cestou, i když se stejným cílem - Akaba.

   Z Wádí Ram je to do Akaby kousíček, asi hodina jízdy dále na jih po pouštní silnici. Po příjezdu do Akaby jsme chtěli najít ubytování. Nejprve jsme byli v Aquamarina Beach, noc za 60 JD. Hotel měl pěkný výhled na moře, ale dost strašný přístup k moři, jen z mola. Brzy jsme zjistili, že s koupáním v Akabě to není zrovna jednoduché.

   Přímo v Akabě mají přístup k  moři jen drahé hotely, např. v Movenpicku si účtují za vstup na pláž 50 JD.  Takže je třeba jet na jih od  Akaby buď na veřejnou pláž, která se nám nelíbila nebo bydlet v turistickém resortu. Byli jsme se podívat v Coral Bay Resortu, tam to bylo pěkné, za noc ale chtěli 110 JD. Situaci vyřešil fakt, že měli stejně plno. Byli jsme se podívat na jejich pláži, ta byla pěkná, kamenitý přístup do  moře, ale na potápění ideální. Za vstup chtěli 15 JD na den. Takže jediné ideální řešení bylo vrátit se do Akaby (asi 20 min jízdy), tam najít ubytování a další den se jet koupat na pláž v Coral Bay. Recepční nám poradil slušný hotel za dobrou cenu, Al - Cazar, za 38 JD.

   Prohlédli jsme si pokoj, byl docela pěkný, čistý, s balkonem. Na recepci jsme vyplnili ubytovací kartu. Bylo zhruba 13.30, takže se nám nechtělo platit celodenní vstup na Coral ani být na veřejné pláži. Takže jsem  nahlas vyslovila myšlenku, kterou jsem měla už od  začátku dovolené, chtěla jsem znovu k Mrtvému moři. Lu chtěl ale k Rudému, takže jsem souhlasila, aby pořád nebylo všechno podle mě. A teď byla šance se ještě za světla přesunout na sever do Madaby a na závěr mít dva pěkné dny u Mrtvého moře.

   Bylo rozhodnuto, zrušili jsme ubytování, rychle se prošli po Akabě, která nás taky ničím neoslovila a ve 14.15 už jsme byli na cestě do Madaby. Celou cestu jsme jeli po pouštní silnici, cesta šla dobře,  do Madaby jsme jeli asi  tři a půl hodiny (330 km).

   Tady bych chtěla připomenout, že Jordánsko je zemí silničních kontrol. Všude je plno policajtů, kteří neustále kontrolují řidiče a měří rychlost. Lu se držel a většinou jel  podle předpisů. Moc aut nás nepředjelo, a ty co se jim to  podařilo, jsme viděli zastavené u policajtů. Nás taky jednou změřili, už nás brali plácačkou na stranu, ale když viděli bílou tvář, zase nás pustili.

   V Madabě jsme to už znali,  takže jsme jeli na jistotu do Salome, ale měli plno. Takže nám recepční domlluvil Black Iris. Byl přibližně stejně hezký jako Salome, ale bez balkonu a snídaně byla jednodušší. Měli jsme v plánu zůstat dvě noci, takže jsme  přespali jednu noc v Irisu a ráno před odjezdem k moři jsme se přesunuli do Salome,  kde už měli volno.

   Večer jsme udělali delší procházku po Madabě,  koupili šavermu u starého známého a v alko obchodě víno. Byli jsme tak zničení z předchozí noci z poušti, že jsme nad ránem ani neslyšeli modlení.

Pondělí 13.10. - Madaba, Mrtvé moře

   Dnešní den jsme celý věnovali koupání a povalování u Mrtvého  moře. Cestu už jsme měli najetou a v Dead Sea Spa se za těch pár dní taky nic nezměnilo. Dneska jsme navštívili i bazény, které jsou napouštěny vodou z moře, ale je filtrovaná, takže neštípe v očích.

   Konečně jsem měla čas na studování informací z průvodce. Mimo jiné jsem se dočetla, že se běhá Dead sea marathon. Začíná na 7. ammánském kruhovém objezdu a vede k Mrtvému moři na veřejnou Amman beach. Běhají se i kratší rodinné běhy jako na jiných maratonech. Závod se běhá většinou druhý pátek v dubnu a účastní se ho kolem 1000 lidí (www.deadseamarathon.com).

   Příjemným večerem v Madabě jsme zakončili den.

Úterý 14.10. - Mrtvé moře, Ammán

   Po celodenní relaxaci u moře jsme se vydali zpátky do Amánu, kde jsme měli rezervovanou poslední noc před odletem domů. Cesta šla zpočátku dobře než jsme se dostali na okraj Amánu a museli hledat cestu do hotelu. Do mapy jsme se opět nepodívali, takže jsme nejdřív jeli úplně špatně. V Amánu je potřeba se orientovat podle kruhových objezdů. Nejdál od centra je 7. a náš hotel ve čtvrti Downtown byl u 1. kruháku. Po několika radách od místních  jsme trefili správný směr a s trochou štěstí i volné parkovací místo přímo u hotelu.

   Ještě, že jsme měli rezervaci ubytování, bylo totiž plno. Dostali jsme jiný pokoj než na začátku dovolené. Neměl sice WC, sprchu a umyvadlo, ale celkově byl hezčí a měl balkon (15 JD).

   Na recepci jsme vrátili klíče od auta, zavolali do půjčovny, pro auto si přijeli v 19 hod, ale ani jsme se s nimi nepotkali. Ještě jsme se prošli po Amánu, koupila jsem domů baklavu.

   Na střeše hotelu jsme si zahráli scrabble a šli spát.

 

Středa 15.10. - odlet domů

   Večer jsme si objednali taxíka na 7.45, odlet byl v 10.45 a cesta na letiště trvala asi 40 minut.

   V klidu jsme se nasnídali a před 8.00 jsme se vydali na cestu na letiště. Řidič jel nějakýma zkratkama, ale přišlo mi to spíš jak objížďky. Cestou jsme konverzovali, samé obecné řeči, taky jsme se dozvěděli, že má řidič 10 dětí, z toho 9 dcer.

   Na letišti bylo potřeba zaplatit 20 JD odletovou taxu. Tolik už jsme neměli, takže nás s lístkem V.I.P. a v doprovodu nějakého čmouda pustili dovnitř vyměnit peníze. Nakonec jsme ty USD dali čmoudovi a on nám navzdory špatnému smajlíkovi na let do Vídně hned obstaral palubky a místa vedle sebe.

   Ještě jsme se prošli po letištních obchodech a v 10.45 už jsme letěli Airbusem 319 do Vídně. Opět jsme využili služeb Royal Jordanian, na mapce airshow měli taky směr a vzdálenost do Mekky.

   Já jsem obsadila sedadlo u okna, Lu měl střed a na céčku seděl sympatický postarší Jordánec. Nefungovalo mu video v sedačce před ním. Řekl to stevardovi a ten mu za chvíli přinesl malé video z businessu (na letu, který trval 3 hod a 15 min).

   Tady jsem se neubránila vzpomínce na svoji éru dálkových letů přes oceán, hlavně New York (kolem 8 hodin letu). Tam občas fungovaly sluchátka jen na jedné straně letadla a obrazovky byly tři na celé letadlo. A když nám nějaký cestující říkal, že zase cosi nefunguje, většinou jsme se omluvili a v duchu si mysleli, buďte rádi, že to vůbec letí. 

   Ve Vídni jsme čekali asi tři hodiny a pak letěli nějakým vrtulovým letadlem do Prahy. Doma nás čekalo docela příjemné podzimní počasí s ještě pár dní volna na zotavenou.

   Místa, která na mě nejvíc zapůsobila: Petra, Dána, Mrtvé moře, Džeraš, Mádaba, Karak, Wádí Ram, Šobak. Nejméně zajímavý je Amán a Akaba.

   Cestování po Jordánsku bylo pohodlné, všude blízko, žádné dlouhé přejezdy mezi městy. Lidé fajn, ochotní pomoci. Nádherné památky a možnost koupání v Mrtvém moři. Prostě pohodová a nenáročná dovolená. K cestování nejsou vhodné letní měsíce. I v říjnu byly teploty vysoké, většinou kolem 30 stupňů, často ale víc, v Akabě a u Mrtvého moře spíš 40.

                                                                                                                     TM

 

  

  

   

  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Průvodce

(Tom, 7. 2. 2015 11:00)

<a href="http://www.holidaysfactory.com/cs/Jordansko">Průvodce: Jordánsko</a>: www.holidaysfactory.com/cs/Jordansko

Po zemi

(Honza T., 6. 2. 2012 9:25)

Mám za sebou podobnou cestu ale celou autem z Poděbrad do Ammanu přes Bratislavu Budapest Bělehrad kousek Bulharskem přes Turecko Syrii do Jordanska , moc krásná cesta až na přejezdy hranic, hlavně Bab el Hawa do Syrie Asi 8 hodin. Ale jinak dobrý.