Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestopis Madeira

2. 5. 2010

Cestopis Madeira 

25.4. - 2.5. 2010

Účastnice výletu: Marie Šímová

                             Jana Šímová

                             Eva Kysilková

                             Tereza Malotová

   Jak již jsem zmínila, tento výlet byl naplánován velmi narychlo. Jediné, co jsme věděly bylo, že v neděli chceme někam letět a tím pádem v pátek do 14:00 musíme zakoupit letenky. Jednalo se o výlet dvě matky a jejich dcery (Jana+já), zatím jsme každá se svojí mother cestovaly samostatně, toto byl první společný výlet.

   Koupě letenek bohužel padla pouze na Janu, já jsem se z toho ulila, čímž se Janě omlouvám..Bohužel jsme se pořád nemohly rozhodnout kam letět a já jsem v pátek neměla čas věnovat se plánování výletu, takže Jana strávila několik hodin na letišti vybíráním destinace a pak vyřizováním letenek. Všechno dobře dopadlo a ve 13.45 mi Jana volala, že má v ruce letenky na Madeiru. Nejprve jsem z této destinace měla trochu obavy, je to místo, kam létají cestovní kanceláře, ale hned po příletu jsme věděly, že jsme vybraly správně.

   Jako obvykle se v cestopise nebudu moc zabývat informacemi o ostrově, které si každý může vyhledat sám, ale popíšu naši cestu a zážitky.

Neděle 25.4 - odlet na Madeiru

   Naplánovaly jsme příjemnou cestu s jedním přestupem v Lisabonu s portugalskou společností TAP. Ve 14.20  jsme odletěly do Lisabonu, kde jsme měly málo času na přestup na další let na Madeiru. Přistály jsme o 10 min dřív, tak jsme měly pocit, že vše stihneme. Bohužel TAP má speciální postupy..., odbavení zavírají už 45 min před odletem a navíc se musí na přepážce (ne v gatu) dělat nalistování na konkrétní let. Takže první let jsme nestihly, další let byl operovaný nějakou jinou společností, ta nám neuznala letenky, musely jsme tedy od 16:30 čekat na odlet ve 20:45.

   V mezičase jsme se posadily do kavárny a alespoň přibližně naplánovaly program na příští dny.

   Kolem 20:00 jsme se odebraly na odlet ve 20:45, nastoupily jsme do busu, který nás měl odvézt k letadlu. Chvíli jsme čekaly uvnitř, pak jsme ale musely vystoupit, boarding se odložil, letadlo mělo závadu. Naštěstí během 30 min sehnali jiné letadlo a na Madeiře jsme přistály kolem 22:30.

   Neměly jsme zajištěné ubytování, vybraly jsme hotel dle doporučení známého a nechaly se tam taxikem odvézt. Řidič se zastavil v hotelu Carmo, který byl ve vedlejším bloku a ptal se na cestu. Napadlo nás zeptat se tam na ubytování, usmlouvaly jsme cenu a zůstaly tam na celý pobyt. Ze střechy hotelu jsme pak viděly námi vybraný hotel, který je od roku 2005 zavřený.

   Příjemně unavené z cesty jsme šly spát.

Pondělí 26.4. - leváda z Funchalu do Camachy

   První výlet na Madeiře jsme věnovaly levádě. Po snídani jsme pěšky vyrazily do centra Funchalu na lanovku na kopec Monte. Jelo se moderní kabinkou, odkud byl moc pěkný výhled na město, cesta trvala asi 15 minut. Nahoře jsme navštívily kostel a také jsme shlédly tradiční jízdu na saních babosedech . Potom jsme šly zpátky k lanovce a k začátku levády.

   Levády jsou zavlažovací kanály, pro Madeiru typické, jejich délka je asi 2 000 km. Ostrov má 57 krát 22 km, je jimi doslova protkaný. V posledních letech levády slouží jako turistické stezky, dají se kolem nich podnikat krásné výlety. Některé levády jsou již vyschlé, jiné plné vody, někde je vedle nich ještě stezka, jindy se jde po okraji levády, což některým turistům trpícím závratěmi nedělá dobře.

   Pro orientaci v levádách nám posloužila malá červená  Madeira - The finest levada and mountain walks, je možné ji zakoupit v několika jazycích. Popisuje 50 nejhezčích levád, jejich délku, náročnost, klesání, stoupání, nástupní a konečné body atd., prostě vše, co je třeba vědět během výletu. 

   Pro začátek jsme zvolily levádu číslo 8, z Monte do Camachy, délka 4:30, náročnost modrá, tedy snadná. Šlo se po Levada dos Tornos. Leváda byla pěkná, místy však chybělo zábradlí nad stržemi, bylo poničeno při povodních v únoru a jelikož tato leváda nepatří mezi hojně turisticky navštěvované, ještě to neopravili. Mother občas bojovala se závratí, ale nakonec vše úspěšně zvládla :-)) Cesta byla pestrá, nejprve bylo stoupání v kopcích, potom leváda po diagonále, šlo se mezi zahradami, všude nádherné kytky, opravdu moc pěkný zážitek. Cesta nám trvala asi 5 hodin, často jsme zastavovaly na focení. Prošly jsme také jeden tunel, bahnitý, na cestu jsme si svítily čelovkami.

   V Camache jsme se  pokoušely zjistit nějaký bus zpět do Funchalu. S autobusy je to na Madeiře trochu složité. Je to spíše pro turisty, kteří mají dost času. Busy sice jezdí skoro do všech míst, ale celkem málo často a nejsou jízdní řády. V průvodci je napsané, jede každou hodinu, ale už ne upřesněné jestli o půl, v celou nebo v kolik. Nejlepší je zeptat se na místě, i když to taky moc neodpovídalo, ale alespoň jsme se dozvěděly, kde je zastávka.

   Cesta zpět do Funchalu trvala asi 30 minut, zajíždělo se do malých vesniček. Bus nás vysadil u mola, krátce jsme se prošly po "promenádě" a také ještě navštívily trh.

    Na hotelu jsme daly asi hodinovou pauzu a šly jsme na večeři. Cestou do restaurace jsme prošly centrum, které bylo skoro bez turistů. Celkově bylo turistů na Madeiře velice málo, žádné rodinky s rozjívenými dětmi, protože tam nejsou pláže. Typickým madeirským turistou je tzv. Géčko, tedy důchodce. Některé cestovky mají i speciální busy turismo seniorico. Géčka naštěstí nechodily na "naše" levády, tak jsme je měly většinou pro sebe. Jediná společná byla 25 fontán a vodopád, ale tu jsme si ve druhé části zkrátily jinudy.

   Večeři jsme si daly v restauraci na ochozu u parku, daly jsme si rybu na různé způsoby a bílé víno. Typická ryba je servírovaná s opečeným banánem a madeirské víno je něco jako portské, tedy silnější.

   Během našeho výletu jsme měly několik úsměvných momentů, způsobených převážně starší polovinou naší sestavy :-)) Dneska se vyznamenala moje mother. V sáčku s gely a tekutinami, který je nutné mít při odbavení do letadla se jí cosi vylilo. Dle konzistence usoudila, že je to oční krém. Přišlo jí líto to vyhodit, tak si to na noc namazala na obličej a ráno mi říká, jestli nemám nějaký jiný krém, že ten její oční se nedá mazat na celý obličej, že jak je na ty vrásky, že jí to hrozně stahuje kůži. Zjistily jsme, že si poctivě namazala obličej deodorantem :-))

Úterý 27.4. - poloostrov Sao Lourenco

   Dneska jsme si zapůjčily auto, vše nám vyřídili v hotelu, cena byla 30 Euro za Opel Corsa 1.2. Auto bylo připravené v 9:00, asi v 9:30 jsme vyrazily směrem na poloostrov. Cestou jsme braly benzín, protože systém je tu jiný než všude po světě, kdy se dostává plná nádrž a zase vrací plná.Tady nám svítilo hladové oko a chlapík, který nám auto přivezl několikrát opakoval, ať si co nejdřív natankujeme.

   Na poloostrov jsme přijely asi za 45 minut a vyrazily jsme na vycházku číslo 12, barva červená, délka 2:30.

   Cestou byly pěkné výhledy na moře, útesy a přistávající a startující letadla. Sestoupily jsme také na minimolo k moři a pak až na konec k odpočívadlu. S Janou jsme si to ještě vyšláply nahoru na výhled na další útesy. Pak jsme se svižněji vrátily zpět skoro stejnou cestou, částečně po okruhu. Na parkovišti jsme si daly nanuky a pití a vyrazily do Santany. Cestou jsme viděly skalní formaci Penha de Aguia.

   Santana je známá lidovou architekturou, červenými domky ve tvaru písmene A. V některých domcích stále bydlí jejich obyvatelé, také jsme se do jednoho "vetřely", ale většina jich je už jen pro turisty.

   Cestou ze Santany zazněla vtipná hláška od Majky směrem k Janě: "Natoč to táto!"

   Pokračovaly jsme dál po pobřeží, do vesničky Sao Vicente v severní části ostrova. Tato vesnička je v průvodci popisovaná jako nejmalebnější na ostrově, byla pěkná, ale nám se nejvíce líbilo v Ponta do Sol. Nejprve jsme hledaly centrum, projely jsme to až nahoru k jeskyním, ale centrum bylo hned u moře. Rychle jsme si to tam prohlédly a jely zpátky na jih, do Ribeira Brava. Tam jsme si také prohlédly centrum a sháněly restauraci na jídlo. Nechaly jsme si poradit místním chlapem a šly do restaurace "nad hasičema". Jídlo bylo výborné a na závěr jsme dostaly "pončo", madeirský likér, velmi chutný. Poznámka, na Madeiře je řidičům povoleno malé množství alkoholu 0.5, jako např. v Rakousku. Radši jsem ale panáčka nepila celého, protože s madeirským provozem jsem občas bojovala i neopilá.

   Na hotelu jsme si ještě daly vínečko na spaní a upadly do postele.

Středa 28.4. - výlet do hor

   Dnes jsme vstaly dříve a s ohledem na předpovídané pěkné počasí jsme vyrazily na výlet do hor. Rozhodly jsme se absolvovat údajně nejhezčí trek mezi dvěma vrcholy Arieiro (1813 m.n.m.) a Pico Ruivo (1862 m.n.m.) a zpět. Do hor je třeba vyrazit co nejdříve ráno, kolem poledne se hory zahalují do mraků, o tom jsme se na vlastní kůži přesvědčily.

   Madeirské vrcholy mají výšku kolem 1820 metrů, je zde tedy "nádech" vysokohorské turistiky. Stezky jsou celkem upravené, zpočátku je dokonce kamenný chodník, časté jsou schody nebo pěšinky. Nejsou zde žádné levády. Část cesty se dá jít jako okruh, tam delší cestou kolem hory a zpět tunelama. Tunelová část byla dlouhou dobu zavřená, rozhodly jsme se ji vyzkoušet. Asi je ale lepší jít cestu tam kolem hory a zpět tunelama, tzn. nejprve na rozcestí doprava. Ráno je lepší počasí a je vyhlídka do okolí. Zpět bývá mlha, která nás donutila jít i zpáteční cestu  tunely, kde mlha nebyla, okolní hory mraky zachytily.

   Většina lidí jde tuto tůru jen z Arieira do Pico Ruiva, tam sejdou dolů (asi 1 hod) do Teixeira. Tam na ně čeká bus od cestovky nebo si vezmou taxi. Jelikož jsme měly ještě dost sil, šly jsme zase zpět do Arieira, kde jsme měly auto. Dokonce i obě mother, které měly původně v plánu sejít kratší cestou a my s Janou bychom pro ně přijely. Celý výlet nám trval asi 6 hodin.

   Cestou tam jsme potkaly českého průvodce od cestovky, se kterým jsme si vyměnily cestovatelské informace. Pro účastnice zájezdu připomínám slova jeptišky a dementi, konverzaci na tato témata raději nebudu popisovat.

   Zhruba kolem 13 hod se začaly valit mraky, tak jsme se vydaly na cestu zpět. Panorama už moc vidět nebylo, část cesty byla mlha, ale za tunelem se vše vylepšilo, bylo to jako skok do jiného světa. Před tunelem mlha a za tunelem úplně jasno.

   Cesta zpět autem byla také v mracích, které zmizely až kousek nad Funchalem, kde bylo nádherné jasné počasí. To nás moc potěšilo. Po krátkém odpočinku na hotelu jsme šli na večeři, tentokrát do dvorku u muzea fotografií. Byl tam zmatený číšník, ale jídlo výborné.

Čtvrtek 29.4. - leváda 25 pramenů

   Na dnešní den jsme vybraly klasickou levádu 25 pramenů. V průvodci je značená jako 46 a 47, obě červené, délka kolem 3 hodin. Rozdíl mezi 46 a 47 je ve zpáteční cestě, která je u 47 mimo hlavní tah.

   Po snídani jsem zašla do supermarketu Sé zakoupit vteřinové lepidlo na podrážku u boty, která mi skoro celá odpadla. Moc to nedrželo, lepidlo jsme později využily ještě na přilepení plastového čehosi u auta.

   Vyjely jsme opět ven z Funchalu, přes planinu Paúl de Serra s větrnými elektrárnami.

   Auto jsme zaparkovaly na parkovišti v Rabacalu a první část cesty jsme šly dolů po asfaltce. Asi po 40 min jsme došly k začátku levády, která byla dost plná lidí. Vodopád byl celkem pěkný, ale nic uchvacujícího. Dále cesta pokračovala k 25 pramenům. Místy byla leváda úzká a čekalo nás vyhýbání se skupinám francouzských důchodců v protisměru. Hlavně pánové měli z této akce "tělo na tělo" životní zážitek.

   Po chvíli jsme došly k pramenům, byly to takové malé říčky ze skály a před nimi spousta lidí, tak jsme se co nejrychleji odebraly pryč. Šly jsme po levádě pořád dál, po chvíli byla ukončená tunelem. Potkaly jsme tam Francouze s hysterickou manželkou, který měl také v plánu jít zpět méně frekventovanou 47. Říkal, že cesta není značená. Od tunelu jsme se vrátily kousek zpět a nástup k levádě byl v místě, které vypadalo spíše jak cestička k záchodu. Také tam byla cedule udržujte čistou přírodu.

   Po pěšince jsme klesaly pořád níž do údolí, už jsme s Janou byly lehce znepokojené, nebyly jsme si jisté, že jdeme správně a Francouz, který šel před námi nejspíš také ne. Asi v polovině cesty jsme potkaly hysterku, že už dál nejde. Chudák manžel šel tedy sám cestu prozkoumat a pak se pro ni zase vrátil. Opět jsme se všichni potkali dole u levády. Francouz opět vyrazil na průzkum, dlouho se nevracel, tak jsem to šla taky obhlédnout. Chlapec si tam v klidu fotil, asi byl rád, že má konečně chvíli klid. Přepnula jsem na francouzštinu a celkem příjemně jsem si s ním popovídala. Vrátili jsme se zpět k ostatním, říkal mi, že leváda je v pohodě pro nás, ale ne pro jeho "femme", tu že tam nedostane. Tak jsem hysterku přemluvila v jejím rodném jazyce za přispění anglicko francouzských přemlouvacích metod ostatních. Nakonec šla, ale celou dobu ji musel držet za ruku.

   Naštěstí se nenaplnily moje obavy, že budeme muset po levádě pokračovat celý okruh, který jsem v dáli během průzkumu viděla, protože tam byly celkem srázy dolů do rokle a nebylo to jištěné a to by zase pro změnu asi bojkotovala moje mother. Šlo se jen do poloviny a pak zase prudkým stoupáním do kopce.

   Francouzská dvojice a mothers šli napřed, my s Janou jsme to ještě prošly po levádě nad tím srázem nejprve malým tunelem až k dvoukilometrovému a zase zpět.

   Nahoře jsme se potkaly s mothers a došly společně k asfaltce. Tady jsme si z časových důvodů vzaly mikrobus zpět na parkoviště. Čekala nás ještě jedna leváda.

   Na programu jsme měly ještě levádu 50, tedy alespoň její část. Přesunuly jsme se do Porto Moniz, kde jsou k vidění přírodní bazény v moři. Prošly jsme se kolem nich, voda byla studená, joooo Karibik to není. V restauraci jsme si daly kávičku a vyrazily na levádu.

   Na parkovišti u levády proběhla opět humorná příhoda. Vedle nás stálo ještě jedno auto, které mělo na plošině u zadního okénka narovnané natrhané rostlinky. Majka říká: "Podívejte, co si taky narvali", v tomto okamžiku už byla moje mother s Janou přilepená na zadní sklo a zkoumaly jejich úlovek. A do toho opět Majka: " Bacha, jsou tam". Pán s paní se právě chystali odjíždět a asi je dost překvapily dva obličeje nalepené na jejich autu :-)) Ani nám nezamávali.

   Celá leváda z Lamaceiros do Ribeira da Janela gorge byla plánovaná na 3:40, tolik času už jsme neměly, bylo 17 hod, šly jsme tedy alespoň kousek. Byla také moc pěkná, škoda, že bylo už pozdě.

   Na večeři jsme se zastavily v Ponte do Sol, vesničce mezi dvěma tunelama, která se nám moc líbila. Také jsme tam měly asi nejlepší jídlo z celého výletu.

   Večer jsme ještě na pokoji vypily vínečko na oslavu úspěšně stráveného pobytu na Madeiře.

Pátek 30.4. - botanická zahrada, Prainha, odlet do LIS

   Poslední den na Madeiře jsme strávily dopolední návštěvou botanické zahrady. Při této příležitosti jsem se zase předvedla já, a to v oblasti řízení. Cestu k zahradě jsme pořád nějak nemohly trefit, podle mapy to vypadalo, že silnička, kterou jsme se vydaly by měla být i pro busy. Bohužel nebyla, takže jsem najela do uzoulinké stezky, kde jsem ještě musela couvat zpátky do příšerného kopce za navigace všech účastnic.

   Zahrada zrovna slavila 50 let od založení, takže byl vstup zdarma. Příjemně jsme se tam prošly a dojely zpět k hotelu. Zaplatily jsme parkování do 12.20 a šly ještě na trh.

   Ve 12.15 jsme měly sraz dole na recepci a ještě jsme si přes internet zamlouvaly ubytování v Lisabonu. Recepční byla moc ochotná, vyhledala nám hotel a rovnou i zarezervovala.

   Rezervace ubytování nám trvala asi 30 min a za tu chvilku se nám ještě podařilo dostat pokutu za parkování :-) Celých 5 Euro za těch 20 min, co jsme tam stály bez zaplacení. Nedaleko hotelu byla policejní stanice, tak jsme tam ještě zajely, opět zaparkovaly bez placení a s Janou jsme to šly vyřešit. Měly jsme dobrou vůli těch 5 Euro jim tam nechat, ale bohužel se to muselo platit někde jinde a tím bychom ztratily dost času. Nakonec nám sami policajti poradili, ať to neplatíme, když je to auto z půjčovny.

   Na pokutu jsme se tedy vykašlaly a jely jsme hledat pláž Prainha, údajně jednu z mála pláží na Madeiře. Pláž jsme po malém bloudění nalezly, byla opravdu maličká. V restauraci jsme si tam daly jídlo a vyrazily na poslední levádu číslo 14 z Machico, kterou jsme stihly dojít jen k vyhlídce Boca do Risco. Cestou jsme si s Janou příjemně popovídaly a možná některé záležitosti i trochu vyřešily :-))) Mothers se vrátily asi z poloviny a čekaly na nás u auta.

   Teď už nás čekalo jen dojet na letiště. Přistávací a vzletová dráha je na Madeiře postavená na obrovských pilířích a vede nad moře, pod pilířemi je dálnice, je to obrovská stavba. Také jsme si počkaly na jeden start letadla.

   Auto jsme nechaly dle domluvy zaparkované na parkovišti 1, klíče jsme daly do kufru, tak jak nám bylo řečeno.

   Letadlo nám letělo ve 21:00, na letišti jsme byly raději už v 19.00, aby nám zase neřekli, že už je pozdě. Opět jsme musely udělat proceduru nalistování na přepážce kvůli jídlu a pak jít na odbavení. Hned jsme dostaly palubní vstupenky a po projití security jsme si koupily láhev ponča na oslavu pobytu na Madeiře.

   V Lisabonu jsme přistály ve 22.30 a Aerobusem jsme dojely do hotelu Alif. Lístek na bus stál 3.80 a platil na veškerou dopravu na 24 hodin, včetně tramvají.

Sobota 1.5. - Lisabon

   Ráno jsme se probudily do zamračeného, trochu deštivého počasí, to se nám moc nelíbilo. Vydaly jsme se z hotelu někam ven na snídani, ale vše bylo ještě zavřené.  Vrátily jsme se tedy na snídani do hotelu. Mezitím se vylepšilo počasí a celý den už naštěstí bylo pěkně, ale chladněji než na Madeiře.

   Aerobusem jsme vyrazily do centra, ujely jsme asi 2 zastávky a zastavili dopravu kvůli maratonu. Tak jsme zase z busu vystoupily a šly na metro. Dojely jsme na Rossio, potom busem 37 na hrad. Z hradu byl pěkný výhled na město. Dolů jsme jely tramvajkou. Prošly jsme do centra, kde jsme si daly ne moc dobrý oběd. Pak jsme jely do Belému. Pro účastnice výletu připomínám slova fotící se homosexuálové.

   Tramvají jsme se vrátily zpět do centra a daly si na hodinu a půl "osobní volno". Pak jsme společně odjely k hotelu, zase aerobusem, na který jsme musely pěkně svižně doběhnout.

   K večeři jsme měly výborné steaky a později ještě sangrii z bílého vína.

Neděle 2.5. - odlet do Prahy

   Let do Prahy byl v 9:15, takže na dnešní den už jsme žádné plány neměly. Taxíkem jsme dojely na letiště, kde jsme musely znova udělat rezervaci jídla, třebaže jsme to provedly už na Madeiře i na dnešní let. Cesta nám rychle utekla a ve 13:30 už nás očekávala podmračená Praha.

   Celkově se nám všem na Madeiře líbilo, byla to pohodová a bezpečná dovolená.

  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pro Radima

(Tereza Malotová, 7. 4. 2011 12:01)

Ahoj Radime, třebaže jsem na Madeiře byla před necelým rokem, už si bohužel pořádně nepamatuju, co vše na hotelovém pokoji bylo. Ubytování bylo moc pěkné, čisté a takřka v centru, byly jsme tam spokojené. Personál byl velice ochotný.
Co se týče délky pobytu, spíše záleží na tom, kolik má člověk dovolené. My jsme měly týden, tak jsme ho tam příjemně strávily. Dokážu si ale představit, že by tam i dva týdny bylo co dělat. Během týdne se dá vyzkoušet od všeho trochu. Levád je tam spousta, v případě delšího pobytu se dají stihnout i některé delší a ne tolik frekventované cesty.
Pozor-Madeira není klasická koupací destinace, pláží je tam minimum, jezdí se tam za turistikou. Pokud koupání, tak v hotelových bazénech, které často bývají na střeše hotelu. Celkově se nám na Madeiře moc líbilo, byla to klidná, pohodová dovolená. Tereza

Madeira

(Radim, 31. 3. 2011 19:10)

Ahoj, cestopis je pěknej, četl jsem jedním dechem... :)
Chtěl jsem se zeptat, zda jste byly spokojeni s hotelem a jaké bylo jeho vybavení a umístění a také na to, zda Vám stačil čas, který jste na Madeiře strávily nebo jste ještě chtěly pár dní navíc...?
Díky