Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestování křížem krážem Yucatánem za 10 dní

Eva + Tesa K.,  17.-27. duben 2007

                                             autor: Eva Kysilková

   Po Barceloně, Pekingu, Bankoku a Košicích jsme se rozhodly opět společně navštívit tentokrát Mexiko a pro časovou náročnost pouze jeho poloostrov Yucatán. Na procestování alespoň vetší části Mexika by bylo potřeba nejméně měsíc, je to veliká a krásná země se spoustou památek a přírodních zajímavostí, jsou tam pyramidy aztécké i mayské, hory, sopky, pralesy, moře všeho druhu, flora, fauna a hlavně milí lidé. Plán cesty dokonale naplánovala Tesa a nutno podotknout, že všechno přesně vyšlo, nebyl ani nejmenší zádrhel. Já jsem se ujala zápisků, Tesa koriguje a doplňuje.

 

   Úterý 17.4.

   Letěly jsme Praha – Madrid (ČSA) – Cancún (Air Europe) a zpět asi 16 000 km. Tentokrát se Tese podařilo zajistit rezervaci, čímž se cestovní náklady zvýšily tak, že nebyly za hubičku, ale za dvě hubičky, ale jistota, že někde neuvízneme byla příjemná.  Při cestě tam jsme z důvodu návaznosti spojů musely přespat v Madridu, Tesa vybrala hostel Viky, který odpovídá dobrým ***(jen 40USD), tel. +34913054812 a na letiště pro nás přijeli i další den odvezli - doporučujeme.

 

 Středa 18.4.

     Z Madridu jsme za docela dramatických podmínek marného dvouhodinového čekání u odbavovacích přepážek odlétaly s hodinovým zpožděním v 16 hod a v Cancúnu jsme byly ve 20 hod mexického času, časový posun +7 hodin. Cesta uběhla jako nic, letělo se 10,5 hod ve dne, měly jsme trojsedačku pro sebe a já jsem se vybavila skládací stoličkou pod nohy, tento nápad si nechám patentovat. V letadle jsme studovaly materiály o Mexiku, tj. průvodce Lonely Planet, cestopisy a česko-španělskou konverzaci. Personál byl sice v perfektním džínovém, ale drink číslo 2 a více byl za euro, čímž nás Air Europe  zklamalo.

    Cancún jsou vlastně dvě města, staré mexikánské a nové = 25 km hotelová zóna na pobřeží Karibiku. Ubytovaly jsme se na dvě noci ve staré části přímo u autobusáku za 50USD. Ale předtím jsme si trochu poběhaly s kufírkama na kolečkách po ulicích, jednu chvíli sice s naháněčem na ubytování, ale o to horší, protože nás vodil do postranních uliček, atmosféra jak ve správném trilleru, tma, posedávající a polehávající postavy, žádné ženské, kryla jsem Tese záda, protože měla v batohu veškeré doklady a letenky a podle referencí se tam prý kradou batohy a kabelky odříznutím. Aby bylo jasno, cestujeme sice s kufry na kolečkách, ale myšlením jsme baťůžkáři. Kufírky máme jen příruční, abychom s nimi mohly na palubu letadla a nezdržovaly se čekáním na zavazadla. Jsou praktičtější než bágl, dobře se s nimi utíká.

 

Čtvrtek 19.4.

     Ve čtvrtek ráno jsme vstávaly už v pět naprosto vyspané  a v půl sedmé už štrádily na autobusák, směr Grand Puerto a trajektem na ostrov Isla Mujeres (čti  mucheres). Cestou nás zastavil Mexičan César, který, když zjistil, že hledáme zastávku busu, ochotně nás odvezl taxíkem do přístavu, vykládal a vyptával se a doporučil nám severní část ostrova. Bylo to tam jako v ráji, průzračný azurový Karibik s bělostným jemným pískem a palmami. Hotely nenápadné, ceny dobré, perfektní snídaně na pláži v restauraci u stolečku s nohama v písku. Pořádný hrnek jejich kvalitní kávy, tropické ovoce, sladké rohlíky a džus jsou hlavní složky jejich snídaně.

     Koupačka byla výborná včetně předváděčky zabitých žraloků. To najednou přímo před nás připlula bárka s pár chlapíky, jeden byl očividně amík, který platil, vyskákali a vyházeli na břeh několik zabitých žraloků, načež nastalo focení a srocení plážového lidu.

     Poprvé jsem se zde setkala se zajímavým přírodním úkazem, a to sice postelemi s pravými matracemi a někdy i nebesy přímo na pláži!!  

      Část moře u pláže je ohrazena velikými pytli s pískem, které tvoří jakousi hráz, asi proti vlnám. Na první pohled to vypadalo jako ohromné betonové bloky.

 

     Odpoledne jsme měly moře docela dost, tak jsme vzaly tágo a odjely na druhý konec Isla Mujeres na želví farmu. Želvy nic moc, ale měli tam v bazénu ochočeného žraloka, kterého potápěč vylovil a turisti se s ním fotili, i Tesa, kterou škrábl ploutví.  

     Povečeřely jsme chobotnice v místňárně s názvem Pícus. Nachos (= předkrm kukuřičné křupky)se salzami (=několik druhů ostrých omáček v miskách, do kterých se máčí nachos), pivo se solí a limetkami (pivo se pije přímo z láhve přes čtvrtku limetky, na co je sůl, nevím) ani ovocný koktejl a drink nechyběl.  Večer jsme zjistily, že místa na těle, kde jsme se nenamazaly 20 - 40 faktorem, máme spálená, Tesa nárty a já záda. Myslela jsem si, že ve stínu, opřená o lehátko, se nemůžu spálit, z čehož vyplývá ponaučení mazat se a mazat.

 

Pátek 20.4.

   V pátek opět v pět  ráno pro nás nebyl problém vstát a vyrazit do vnitrozemí za památkami.

Jely jsme 400 km  busem druhé třídy do hlavního města Yukatánu, Me ridy.

    Zde je na místě pochválit mexickou autobusovou dopravu. Na této cestě se vystřídalo několik řidičů, jednu chvíli jich bylo v autobuse pět. Revizorů  na trase 200 km přišlo šest! Po 100 km zastávka na autobusáku, mytí skel a podlah něčím voňavým, mimochodem voní tam všude všechno, obchody, restaurace, hotely i lidi, hlavně chlapi, i když na to někdy nevypadají. Řidiči si všímají jen řízení a lístků (v lidovce je dávají jen cizincům), na zavazadla je pomocník, na navigaci cestujících do busů náhončí, na vypouštění cesťáků z haly do nástupiště další informátor, zkrátka dokonalá sehraná organizace. I na jedné jediné zastávce na parkovišti v Chichen (čti čičen) byl informátor s vysílačkou, který se sám ptá lidí kam chtějí jet. Vzpomněla jsem si na ně, když jsem za týden byla na hlaváku v Praze, za pět minut mě měl jet vlak do Třebové a já se ptám na informacích, kde prodávají lístky, prý támhle v tabáku,  ale já chci na dráhu, nikoliv MHD, kde jsou nástupiště, to jsem se zeptala raději kolemjdoucích. Když jsme cestovaly 1.třídou, bylo to s občerstvením, záchodem a videem. Ve 3.třídě byl jen luft z okna, zato přehlídka mexického lidu, školáci v uniformách po ránu, vesničanky v roztomilých vyšívaných košilkách-staré indiánky vypadají  zezadu jako holčičky, rance čehosi na zádech. Zastavuje se všude každému, třeba po 50 metrech, což jsme nechápaly, že nemůžou přijít k sobě navzájem.

 

     Místňáci jsou potomci Mayů zkřížených se Španěly, jsou celkově mnohem menší, dobře živení, kulaťoučkých postav, čistě upravení, skoro všichni pracující ve službách nosí bílé košile a tmavé kalhoty či sukně, indiáni jsou ještě menší a nosí kroje. Maličké sotva narozené děti nosí vyloženě v hrsti, kočárkům moc nefandí, maximálně mimčo na ruce překryjí hadříkem kvůli slunci a prachu.3. třída nejezdí po dálnicích, ale vesnicemi plných retardérů, které účinně zpomalují řidičům rychlost a není třeba dopravních značek. Kolem silnice je vrstva odpadků, hlavně plastové lahve a sáčky, oni to házejí i z oken aut a busů. Dle mého názoru by měli zapracovat na sběru odpadků tak jako na autobusové dopravě.

     Vesnice mívají náměstíčko s obchůdky s rozličným tovarom (tienda), radnicí (casa de municipio) a kostelem. Domky dřevené nebo zděné, střecha často z palmových listů, jsou velké jako naše garáže, mají dveře a jedno okno a uvnitř v průvanu se spí v síti, které se říká hamaka. Mexičané se vůbec rádi houpají, houpačky jsou všude, dokonce i místo židlí u baru. Kolem domu  mají políčka třeba s kukuřicí, melouny, zeleninou, u domu kaktusy velké jako stromy, pár palem kokosových nebo banánových a jinak suché stromy, keře a zase keře, všude po tom placatém Yucatánu, který je jediná dokonalá vápencová placka.

   V půl jedenácté jsme se začaly plížit ve 40st C plížit po pyramidách v Chichen Itzá (Na okraji studny), nejlepších na Yucatánu, největší a nejkrásnější komplex mayských a toltéckých památek. Jako obvykle tu jsou mraky turistů, ale aspoň část naleziště jsme díky brzkému příjezdu stihli projít v klidu. Chichen Itzá patří k památkám světového kulturního dědictví UNESCO. Američané mu říkají „chicken pizza“ a Jan Werich to prý překřtil na Čičenice.

     Hlavní tu je Kukulkánova pyramida (Castillo). Kukulkán je mayským ekvivalentem Queztalcoátla, opeřeného hada, a prý to bylo jméno mayského vládce, který podle některých pramenů přišel z Tuly ve středním Mexiku.  Obvykle v pyramidách nic není, jen zase další pyramida, která je větší, než pyramida vnější. Zde je chodba vedoucí dovnitř do pyramidy. Je tam prý jedna komora a v ní socha boha Chac-Moola v životní velikosti. Na břiše drží obětní mísu, údajně na lidská srdce. V další komoře je jaguáří trůn, na kterém prý sedával král Kukulkán. Chodba je úzká a nízká, vlhká a horká a příkrá, no, kdo by tam dobrovolně lezl.

     Kukulkánova pyramida je ta, kde „had leze z díry“!!! Jde o to, že při jarní a podzimní rovnodennosti (21. března a 21. září) vrhá devítistupňová hrana pyramidy stín na kamenné zábradlí podél schodiště vedoucí na vršek pyramidy, které je dolu u země zakončeno hadí hlavou. Jak slunce postupuje po obloze, stín se pohybuje a vytváří iluzi, že had (symbol plodnosti) slézá z hory a zalézá do země, aby jí oplodnil. Pyramida je 30 metrů vysoká a její hrany měří 55 metrů. Na každé straně vede nahoru 91 schodů, to je 364, a jeden schod nahoře k chrámu to završuje na 365 (dní v roce).

     Palác bojovníků (Templo de los Guerreros) a vedle něj Palác tisíce sloupů (Templo de las Mil Columnas). Úchvatné! Ty sloupy! Je jich prý skutečně tisíc!  Pak je tam ještě observatoř: „dvoupatrový dort na kusu lepenky z krabice, ve které přišel“. Říká se jí Caracol (Šnek) a skládá se z několika klenutých sálu se spirálovým schodištěm vedoucím do nejvyššího patra. Úzká okna jsou směrována tak, že se jimi prý dal pozorovat pohyb Venuše. Pak tu ještě jsou Veleknězův chrám, Velká pyramida a Barevný dům (Casa Colorada). V prostoře mezi pyramidami se vyskytuje velice zvláštní jev: pokud člověk tleskne, vytvoří se jakási „dvojitá“ ozvěna, připomínající ptačí křik. Prý křik ptáka quetzala [kecala].

     Mne nejvíce zajímalo hřiště na tlatchtli (pelota tomu totiž začali říkat Španělé, protože baskická pelota asi byla jediná míčová hra, kterou znali). Tady je to hřiště ale sakra velké, jako normální fotbalové hřiště, 146 metrů dlouhé a 36 metrů široké. Jsou na něm zachovány i kamenné kruhy v polovině postranních zdí, umístěné v osmimetrové výši. Cílem hry, ve které hrály dvě mužstva po 3-7 lidech s jedním kapitánem, bylo dostat tvrdý míč z kaučuku do kruhu. Nesměli k tomu používat ruce ani nohy, prý jen hlavu, kolena, lokty, boky, atd. Kapitán se pohyboval na vyvýšené části pod kruhem a on to byl, kdo nakonec míč do kruhu dopravil. Co se dělo potom, o tom se informace různí: někdo říká, že vítězný tým (případně jen kapitán vítězného družstva) byl obětován. Zkrátka, že jim (mu) usekli hlavu, a prý to byla veliká pocta. Jiné prameny tvrdí, že obětováno bylo poražené mužstvo. Ale vzhledem k tomu, že vlastně nikdo neví ani to, jak se vlastně tlatchtli přesně hrálo, kdo to může vědět. Podél delší strany hřiště v Chichén Itzá jsou umístěné kamenné obrazy, které podle jednoho z výkladů znázorňují, jak kapitán vítězného mužstva právě usekl hlavu klečícímu kapitánu poražených. Z krku mu tryská šest (nebo snad sedm?) pramenů krve, každý zakončený hadí hlavou s dvojklaným jazykem na konci.

     Mezi Kukulkánovou pyramidou a hřištěm je další stavba, nazvaná tzompatli. Je na ní vytesáno 5000 lidských lebek. Původně se prý jednalo o hlavy (lebky) popravených zajatců, umístěné v kamenném rámu.

     Asi 10 minut od pyramid se nachází cenote neboli cisterna. Na Yukatánu totiž nejsou řeky a Mayové získávali vodu z podzemních nádrží (jeskyní), u kterých se propadl strop. Tato cenote nesloužila k odběru vody, je to ta slavná obětní cenote, do které svého času skočil Richard Haliburton. Je to díra v zemi o průměru asi 60 metrů. Hladina vody je v hloubce 25 metrů.

  Co mě ovšem nadchlo, byli leguáni, kteří se vyhřívali na kamenech, ty jsem tak blízko nečekala, byli docela fotogeničtí.

   V pátek večer jsme přijely z Chichen do Meridy, což je krásné a bílé město. Ubytovaly jsme se opět podle Lonely Planet v hotelu *** Dolores Alba, s bazénem, sejfem, klima za 45 USD.

    Hotel byl nedaleko autobusáku v docela okrajové čtvrti, ale výborně vyřešený, veškerá okna byla situována do dvora s bazénem, kde měli perfektní rodinné posezení, s kanapíčky, houpacími křesly a obrazy. Dokonce tam protahoval vítr, protože rohy domu měly podélné škvíry. Na dvoře bujná vegetace s kaktusem přes dvě patra. Další zajímavostí byly postele, které byly na betonovém podstavci, dost vysoké, připadala jsem si jako Honza na peci,  čelo s římsou nad postelí obložené kachlíčky. V hotýlku jsme nacházely azyl po tři noci, kdy jsme spaly zaslouženým spánkem turistů, kteří stíhají za týden to, co ostatní poznávají měsíc. Od brzkého večera, kdy Mexikáni vstávali ze siesty jsme po výletě z pyramid chvíli relaxovaly u bazénu a pak do půlnoci chodily po městě. Každý den jsem týtrýolejem masírovala několik puchýřů, aby další den naskočily jinde.

   Ulice jsou tam pouze číslované, sudé jedním směrem a liché napříč. Náš hotel měl adresu 58x57, tzn. že je na ulici Calle 58, u její křižovatky s Calle 57. Tesa byla z číslování rozčarovaná, ale mě to přišlo stejně nesmyslné jako mapa, které nerozumím a nebýt dcerky, která mě vodila jako cvičenou opici, tak bych se na každém rohu ptala. Poslouchala jsem ji ve všem, chodila jsem sice po její levé ruce, ale v Meridě jsou většinou tak úzké chodníky, že jsme musely za sebou a pak zase vlevo. Výjimkou je několikakilometrový široký bulvár v evropském stylu Paseo de Montejo, který měl být na přelomu století, kdy Merida aspirovala na hlavní město Mexika, napodobeninou pařížských Elysejských polí. Hlavním městem se nestala, takže je tato třída nyní dost pustá, v sobotu jsme šly hodinu, co 20 metrů socha- byla tam výstava japonských a mexických soch. V neděli byl v centru zastaven automobilový provoz a lidi se proháněli na rikšách a kočárech. Po všechny tři večery rušno, hudba, tanec na ulici, občerstvení, atrakce, plné hospůdky a spousta stánkařů. 

 V parku i v hotelu mají takové dvojité esovité lavičky (confidenciales), jsou ze sádry nebo z kamene a jsou to takové dvě židličky tváří k sobě. Je to zajímavý pocit, když si na ní (do ní) dva lidi sednou.

     Dále je Merida hlavním světovým městem hamak. Je zde celá jedna čtvrt, kde se hamaky vyrábějí a na místě prodávají, ve všech barvách a ze všech představitelných materiálů. Tesa si koupila za 200 pesos, což je 400 Kč. Na tržnici chtěl vydřiduch 700 pesos, něco by slevil, ale tolik ne.

Sobota 21.4.

     Zrovna tak jsem netušila, že v Uxmalu (čti ušmalu), budou navíc záplavy kroužících ptáků, vytvářejících mystickou atmosféru.

     Uxmal (maysky „třikrát postavené“) a nachází se ve vnitrozemí Yukatánu. Paráda! Nejkrásnější je Kouzelníkova pyramida (Piramide del Adivino). Podle pověsti si jistá čarodějka vyseděla z vejce trpaslíka a rozhodla se jej udělat králem. Aby stávajícího krále v soutěži (to byla demokracie!) porazil, musel přes noc postavit pyramidu. Čarodějka to samozřejmě dokázala! Pyramida je 38 metrů vysoká a liší se od ostatních mexických pyramid tím, že má zaoblené rohy, resp. oválný základ. Vstupní brána do chrámu umístěného na vrcholku třístupňové pyramidy znázorňuje otevřená ústa boha Chaca.

     Pak je tam ještě Palác jeptišek (Cuadrangulo de las Monjas) – je to takový palác obklopující dost velké nádvoří, alespoň 50 x 50 metrů, možná více, a je nádherně vyzdoben kamennými reliéfy – hlavně hady! A také dvěma chřestýši, kteří se vinou po celé délce jednoho z průčelí. Na všech rozích jsou hlavy boha deště Chaca s rohy za ušima, sloním chobotem a tesáky. Chobot dolů znamená prosbu o déšť, chobot nahoru vyjadřuje díky za déšť. Španělům to prý připomínalo klášter, protože tam je spousta malých místností, jako klášterních cel, proto to nazvali Palácem jeptišek.

     Poměrně velké hřiště na pelotu (tlachtli) už má kamenné kruhy místo branek.

     Palác guvernéra (Palacio del Gobernador) je pověstný svým krásně zdobeným průčelím, byla to jediná pyramida, na kterou jsme si vyběhly, a protože schody byli vyšší než širší, pohled dolů svrchu mě nenadchl, najednou jsem měla srdce v krku. Sotva jsem se vydýchala, sebrala zbytek odvahy a mazala po okraji dolů. A přitom nahoře ten rozhled byl fakt zážitek, yucatánská placka porostlá křovinatým pralesem a v tom spousta dalších pyramid třeba dosud nerestaurovaných, jsou to jen vysoké kupy kamení.

     Uxmal jsme absolvovaly s cestovkou, jelo nás pět, z toho jedna Španělka, která se připojila ke španělsky mluvícím průvodcům a dvojka 23letých Angličanů James a Ryana,  kteří cestovali kolem světa. Ještě že oni naši průvodkyni poslouchali, my jsme na to neměly sílu, dívala se na nás špatně, když jsme odbíhaly a dokonce nás pokárala „muy mal“, že jsme v Chichen neměly průvodce.

Neděle 22.4.

    

      Výlet do cenotes Cusama jsme zorganizovaly na vlastní pěst na základě informací z jednoho hostelu v Meridě. Jako posilu jsme sebou vzaly Jamese a Ryannu a ještě belgický pár Wiliama a Elen od nás z hotelu, což byl dobrý nápad, protože uměli dobře španělsky a to se v končinách, kde jsme byli jedinými nemexickými turisty, docela hodilo. Jeli jsme hodinku rozhrkaným autobusem do Cusamy na náměstí. Tam jsme si objednali na asi 3 km kolotaxi a  my vyfasovaly starýho, který nemohl, seskakoval a tlačil, bylo mi ho líto, měla jsem chuť si to s ním vyměnit.

     Pak jsme pokračovali 16 km koňskou drahou, což byl vozíček s plachtou pro čtyři + kočí, který bičem hnal hubeného koníka, aby po úzkokolejce pěkně táhl. Když se potkají dvě soupravy, tak musí ta méně početná vystoupit a vypřáhnout. Logické, tak jako jejich doprava, troubím, když potřebuji jet a ostatní to respektují. Postupně jsme navštívili 3 cenotes.

      Do té první se sestupovalo po dřevěných schodech a bylo tam vidět bez umělého osvětlení, protože jeskyně měla ještě jednu díru, kterou dopadalo světlo a taky lítali tudy ptáci. Zaplavali jsme si v totální exotice: krápníková jeskyně jako Macocha s xx metry teplé azurově modré vody se slepými rybami a kroužícími ptáky nad hlavou. Do další jeskyně jsem nevlezla z důvodu klaustrofobie, sestupovalo se tam po žebříku úzkým tunelem. Až ve třetí. U jeskyní mají domeček= převlékárna a WC(baňos) v rákosově kamenném stylu. Záchody mají v MEX pěkné a všelijak barevně omalované, společné mají, že se použité papíry nehází do mísy. Výlet do Cusamy byl opravdu vydařený a levný, vstupy do jeskyní jsme neplatili vůbec, protože v neděli Mexičané nemusí platit vstupy a s cizinci zde nepočítali.

Pondělí 23.4.

     V pondělí ráno se konal přesun do Playa de Carmen, 400 km zpátky na pobřeží a po ubytování hned moře. Naštěstí bylo zataženo, tak jsme se nespálily a potkali jsme tam první a taky poslední Čechy, z HK, typické plážáky, ale byla s nimi legrace, poznávací znamení: pán měl tričko s reklamou na pivo, s voláním hurá Krušovice jsme s nimi pokecali.

 

Úterý 24.4.

     V úterý jsme měli v plánu Tulúm, ale jelikož jsme měli v ceně snídani a tu dávali až od osmi, dostaly jsme se tam až jako první vlna turistů, davy lidí, ale Karibik ve spojení s mayskými ruinami se jinde na světě nevidí.

     Do „hradiště” se vstupuje dírou v kamenné hradbě. Tulúm, původně Zama, „město ranních červánků“, patří k nejkrásnějším předkolumbovským památkám. Také je to prý jediná památka, které nebyla doposud rekonstruována. A do třetice, je to prý jediné mayské hradiště, které stojí na břehu moře. Ze tří stran je chrání hradby, ze čtvrté moře, které se ještě před pobřežím rozbíjí o val podmořských útesů. Jistý archeolog prý umístil do dvou oken Paláce (El Castillo) mířících na moře lampy. Jejich paprsky se protnuly přesně na místě, kde je v podmořských útesech průchod.  

     Moře je modré a krásné a nad ním se na vápencových útesech tyčí chrámy a paláce. V Tulumu nejsou chrámy na pyramidách, ale na nízkých terasách.

     Asi v centru stojí Dům padajícího boha (Templo del Dios Descendente), na jehož portálu je vyobrazena okřídlená postava visící hlavou dolů. Snad to má znamenat Slunce zapadající do moře. Jiná teorie naznačuje, že jde o Včelího boha. Med je prý stále důležitou složkou stravy místních obyvatel.

     Vedle Paláce je Chrám hvězdy (Templo de la Estela) a hned naproti němu, na druhé straně malé ale nádherné pláže, Chrám větrů, kde podle zvuku větru prý Indiáni odhadovali, zda přijde hurikán.

     Pak je tam též asi 30 m vysoký sloup, na kterém vystupují „voladores”. Tato podívaná je pozůstatkem starobylého kultovního rituálu na oslavu boha plodnosti Xipe Toteca a nazývá se „danza del voladores“. Voladores, neboli létači, jsou to čtyři muži v tradičních kostýmech, kteří podle svého jména „létají” okolo tohoto sloupu. Vlastně jich je pět, ten pátý (caporal) stojí na vrcholku sloupu, hraje na píšťalu (puscol) a tluče na bubínek. Těchto pět mužů vyleze na vrcholek sloupu, kde si čtyři létači namotají svá lana na dřík sloupu. Pak si sednou a čekají, dokud jim jejich kolegové na zemi nedají znamení, že už od přihlížejících vybrali dost peněz. Pak se létači zvrátí dozadu a vlastní vahou, tahem za lana, pomalu konstrukci na vrcholku sloupu roztočí. Tím se jejich lana odmotávají a oni se pomalu, ve třinácti otáčkách, snášejí hlavou dolů k zemi. Třináct otáček proto, že čtyřikrát třináct je 52, a 52 je magické číslo.

     Tulum se s námi rozloučil leguánem u popelnice a coletívem (mikrobusek) jsme se vrátily do Playa na pláž.  

     Ještě jsem se nezmínila o mexických psech, kteří v turistických letoviscích na ulicích nejsou, tam je mají zavřené doma, aspoň se jim nepokříží. V Meridě jsou jich plné ulice a lemují silnice. Občas má tato jednotná rasa jakousi vyrážku, ale na lidi neútočí, jsou úplně apatičtí, asi mají hlad.

    To my jsme tedy v MEX neměly. V Playa jsme si daly po dva večery rybu, obří koktejly ze tří druhů ovoce namixují přímo před vámi a drinky typu margarita, mojito a  piňakoláda byly super, tortilly byly taky skvělé.

Středa 25.4.

     Odlet z Cancúnu přes Madrid do Prahy, tentokrát bez nocování v Madridu a ve čtvrtek 18.00 našeho času přílet do Prahy.

 

     Na závěr něco ke komunikačním záležitostem. Tak jako na předchozích společných cestách se nám stal takový žert, jako že jestli jsme hermanas (sestry), já že „no, mujer y mi hija“, tak vypadal začátek konverzace, když nás v sobotu večer odchytil před jednou hospůdkou u kostela v Meridě postarší číšník.  Od něho jediného jsem slyšela vykání (oni vlastně při vykání onikají) s použitím slova usted, jinak všude tykačka, hola se požívá i v hotelu, na letišti. Pouze v autobuse jsme po ránu zdravili buenos dias. Mexičané to na nás zkoušeli vždy nejdřív španělsky, byli rádi, když jsme ze sebe něco vymáčkli, ale Tesa to většinou skácela do angličtiny. Bylo zajímavé je nechat hádat odkud jsme, většinou jmenovali dvě tři země a pak se trefili, República Checa zná  skoro každý stánkař.

To je vše, adiós Mexico!!!!!!!!!

 

 

 

                                

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mexico

(Cestopisn9k, 9. 2. 2015 11:16)

Moc hezké, úplně se mi osvěžili vzpomínky. Přikládám naše zážitky, třeba se také někomu budou líbit. <a href="http://cestopisnik.cz/cestopis/amerika/mexiko-14-2015/">http://cestopisnik.cz/cestopis/amerika/mexiko-14-2015/</a>

Hezký cestopis

(Martin, 5. 2. 2013 0:58)

Úplně mě tvůj cestopis nadchl - plánujeme také na jaře vyrazit do Mexika. Času moc nemáme takže to bude přes němckou cestovku http://www.expecta.cz/popis/mexiko

Pro Janu

(Tereza Malotová, 14. 8. 2010 15:45)

Ahoj Jano,děkuju za milou zprávu.Moje/naše cestování se samozřejmě nedá srovnat s 9 měsíčním pobytem v Mexiku. To si bohužel nemůžu z časových důvodů dovolit. Proto se snažím procestovat co nejvíce míst i během krátké doby, pořád je to lepší než zůstat doma. Někdy mě i mrzí, že cestuju poměrně povrchním způsobem a danou zemi nestihnu pořádně poznat.
Češi jsou opravdu všude po světě, i když přiznávám, že ne vždy se k nim s radostí hlásím.
Přeju ti spoustu dalších příjemných výletů. Tereza

Mex...

(Jana, 11. 8. 2010 13:24)

Vaše zápisky se moc hezky čtou. I když jste viděly mex spíše z pohledu turisty, je vidět, že jste si svou cestu náležitě užily...:-) Měla jsem možnosst strávit v mex devět měsíců a moc mi přirostlo k srdci...
A co se čechů v mex týče, je to neuvěřitelné, ale jsou opravdu všude:-)
Hodně štěstí na cestách!!!

Převod měny

(Tereza Malotová, 27. 7. 2009 16:59)

Aktuální kurzovní lístek je na: www.kurzy.cz/kurzy-men/prevodnik-men/. Odkaz mám taky na hlavní stránce v oblíbených odkazech.

V Mexiku se používá mexické peso, jinak 27.7. 2009 je 1 USD 17,88 Kč. Tereza

Méchiko

(Tuleň, 25. 7. 2009 18:19)

Ahoj, já jedu teď na rok do Mexika a nikde jsem se nedozvěděla, kolik je koruna USD... Chtěla bych mít nějakou představu. Děkuju za odpověď. :)

5023084402787

(5023084402787, 29. 10. 2007 14:38)