Jdi na obsah Jdi na menu
 


Namibie

13. – 27. října 2006

Účastníci expedice: Luboš Malota a Tereza Kysilková

 

Rozloha: 825.000  km2

Počet obyvatel: 1.83 milionu, nejřidčeji osídlená země Afriky

Hlavní město: Windhoek ( 161.000 obyvatel )

Úřední jazyk: angličtina, afrikánština

Měna: namibijský dolar, platit se dá i jihoafrickými randy

Sousední státy: Angola, Zambie, Botswana, JAR

Nezávislost: 21.3. 1990

Doprava: jezdí se vlevo

 

Před cestou:

     Do Namibie je nutné si obstarat vízum, které nelze získat v České republice, vyřizují ho ambasády ve Vídni, Berlíně a Moskvě. Moskva pro nás byla trošku z ruky…navíc abychom se tam dostali, museli bychom si nejdříve vyřídit vízum do Ruska a to není jednoduchá záležitost. Berlín by šel, ale do Vídně to bylo blíž. S dostatečným předstihem jsme poštou zaslali pasy, 45 Euro za jedno vízum a další potřebné informace např. rezervace prvních nocí v Namibii, podrobný popis cesty, podepsané fotografie a žádost. Zásilka naštěstí do Vídně dorazila v pořádku. Měli jsme trošku obavy, protože kdyby se to ztratilo, jeli bychom tak akorát na Bibione. Luboš má jen jeden pas a další by se už nestihl vyřídit.

     Asi za 4 dny bylo vízum připravené, takže jsme si udělali na otočku výlet do Vídně. Původně jsme chtěli jít aspoň na procházku po městě, ale sešlo z toho, protože večer před tím nás Petr Malota nečekaně pozval na akci Canonu spojenou s rautem, takže jsme měli docela dost…

 

Datum odletu se blíží:

     Asi týden před odletem jsem začala zjišťovat, jakže to vlastně poletíme. Opět jsme využili zaměstnaneckých letenek ČSA, které jsou skoro zadarmo, ovšem mají jednu obrovskou nevýhodu. Letíme pouze pokud v letadle zůstane místo. Obvolala jsem snad všechna evropská letiště a všude mi řekli to, co jsem nechtěla slyšet: Je přebukováno. Dokonce i z Londýna, odkud letělo 5 obrovských Boeingů 747 denně. Ještě dva dny před odletem jsme přemýšleli, že poletíme někam jinam. Nakonec jsme se na nátlak Luboše, že chce vidět žirafu a lva rozhodli, že to riskneme, proč by ne, když bylo krásné datum pátek 13.10.???

     A tak to začalo….

 

Pátek 13.10.

     Ráno jsem přiletěla z Ljubljany, rychle jsem pospíchala domů sbalit batoh a popohnat Luboše, aby nepřijel z práce na poslední chvíli. Dorazil kolem 12.00 a letěli jsme ve 14.25, takže krásný čas. Napěchovali jsme batohy, důkladně jsem zalila kytky, protože jsem si tentokrát nezvládla obstarat nějakou ošetřovatelku a vyrazili jsme na letiště. Jeli jsme mým autem, Lubošovo jsme nechali před panelákem, protože má lepší pojistku.

     Odletěli jsme se společností Swiss do Zurichu a tam jsme měli asi 4 hodiny na to se pořádně nervovat, jestli se dostaneme do letadla nebo ne. Prognózy byly špatné, navíc na odlet čekalo poměrně dost zaměstnanců South African airways a ti mají před námi přednost. Nebudu napínat, stejně asi všichni tušíte, že to dopadlo dobře, cestopis z Zurichu bych asi nepsala….     

Zaměstnanci SA letěli na jumpseatech a jelikož na poslední chvíli nepřišli dva odbavení cestující, my s Lubošem jsme dostali sedadla vedle sebe…Poslední v celém letadle.

 

 

Sobota 14.10.

     Cesta proběhla příjemně a asi po 12 – ti hodinách letu jsme přistáli v jihoafrickém Johannesburgu. Tam jsme si vyzvedli batohy a nechali se odbavit ještě na let do Windhoeku, který letěl dvě hodiny. Konečně jsme po 24 hodinách strávených na cestě vystoupili na namibijském mezinárodním letišti Hosea Kutako.

     Slunce ukrutně pražilo a bez slunečních brýlí se nedal udělat ani krok. Obešli jsme autopůjčovny, u Avisu jsme bez rezervace neuspěli, takže jsme si půjčili Volkswagen Polo Clasic, barva stříbrná, u společnosti Budget. Auto jsme si půjčili na 12 dní, se spoluúčastí max 6000 Kč v případě krádeže, nechali jsme si připojistit přední sklo, po zkušenostech z JARU, kdy nám den před odletem naťuknul sklo kamínek od náklaďáku. Na dotaz, zda chceme připojistit pneumatiky jsme odpověděli, že ne. To jsme ještě netušili, že asfaltových cest moc nemají…v průběhu výletu jsme se procvičili ve výměně a opravách pneumatik. ( netušila jsem, že je to tak jednoduché…)

     Ihned po vyřízení formalit ohledně auta jsme vyrazili do 45 km vzdáleného Windhoeku za doprovodu písně Tří sester Přijeli jsme do Afriky nikde žádnej kulturák. Poprvé během našeho cestování jsme si totiž vzpomněli vzít si s sebou CD čka. Jeli jsme po krásné asfaltové cestě a asi za 40 min jsme dorazili do Windhoeku. Poměrně bez problémů jsme našli naše ubytování, které mi poradila kolegyně z práce. Byl to hostel Chameleon City Backpackers, naštěstí měli volný krásný pokoj s koupelnou, do které jsme se už moc těšili. Celý hostel byl moc pěkný, byla to poměrně velká zahrada s bazénem a barem, kde se pohybovali vysmátí černoši. Venku posezení, parkovat se dalo přímo před pokojem za plotem, takže jsme si mohli nechat věci v autě. Asi se tam dost krade, protože když jsme přijeli, tak nám hned jeden ze zaměstnanců toho hostelu utíkal hlídat auto a celé to tam bylo obehnané ostnatými dráty a dráty s elektrikou.

     Po lehkém odpočinku jsme hned vyrazili do města koupit si nějaké víno na oslavu šťastného příletu. Bohužel jsme si neuvědomili, že je sobota odpoledne a alkohol se může v sobotu prodávat jen do 13.00 a v neděli vůbec. Stejné to bylo i v lednu v JAR, odlétali jsme v neděli a chtěli jsme koupit nějaké víno domů…

     Oběhli jsme pár obchodů, ale bez úspěchu. Nakonec si Luboš na benzince koupil místní pivo a byl spokojený.

      Po asi dvouhodinové procházce jsme našli příjemnou hospůdku s venkovním posezením a dali jsme si večeři, Lu našel na nápojovém lístku Plzeň a oni ji opravdu měli. Náležitě si ji vychutnal. Já jsem si dala můj oblíbený jahodový Brutus made in JAR. Výborně jsme se najedli, podívali se na německou svatbu a z posledních sil jsme se doploužili do hostelu a upadli do postele.

 

Neděle 15.10.

     Vstali jsme v 8.15, dali jsme si snídani a zarezervovali si v Chameleonu noc před odletem domů. Asi v 10.00 jsme opustili Windhoek a vydali se po silnici B1 do Okahandji a dále na sever, kde jsme asi 30 km před Otjiwarongem uhnuli doprava směr Okakarara do Waterberg Plateau parku.

     Okahandja bylo malé městečko, kde skoro nic nebylo, akorát trhy se spoustou výrobků. Nákupy jsme ale měli v plánu až poslední den ve Windhoeku, tak jsme se tam moc nezdržovali. Celková vzdálenost z Windhoeku do Waterberg   Plateau byla asi   300 km.

     Přijeli jsme ve 14.00, zaplatili jsme si jednu noc v kempu Bernabé de la Bat Rest Camp v parku a výlet na pískovcovou plošinu v 15.00.

    V tomto parku je zákaz pohybu vlastními automobily, pro nás by to ale stejně bylo bez šance, protože jsme neměli náhon na všechny čtyři kola.

     Waterberg Plateau se rozprostírá  50 km na délku a 16 km na šířku na pískovcové plošině Etjo, ve výšce 150 m nad planinami. Celková rozloha činí 405,5 km2. Park byl založen v r. 1972, původně jako útočiště pro ohrožené druhy zvěře z oblastí Kavango a Caprivi.
Příroda vytvořila na tomto území vskutku zajímavé a působivé dílo. Dešťová voda prosakovala pískovcovými vrstvami a vytvořila spoustu potůčků a napajedel pro divokou zvěř. Na vrcholu plošiny zůstaly dinosauří stopy, které jsme ale neviděli.

     V 15.00 jsme se dostavili k odjezdu na výlet, počasí vypadalo bouřkově, tak jsme si s sebou radši vzali mikiny a nelitovali jsme. Jeli jsme otevřeným safari autem společně ještě s dalšími sedmi lidmi, německou rodinou, kterou jsme během cesty po Namibii potkali ještě několikrát a ještě s dalšími, kteří nás ničím nezaujali. Nahoře pěkně profukovalo a asi v půlce výletu začalo pršet. Docela jsme se těšili, až si dole rozděláme oheň. Bouřka se brzo přehnala, tak jsme po návratu z výletu nasbírali roští na podpal a udělali jsme si na ohni výborné maso.

Příjemně unavení jsme ulehli do stanu a usnuli.

 

 

Pondělí 16.10.

     Dneska jsem se probudila dřív než Luboš, už mi bylo ve stanu hrozné vedro. Procitla jsem v 8.00 a Lu spal až do 9.30. Vydala jsem se na obhlídku parku, moc jsme si ho předešlý den nestihli projít, tak jsem to dohnala. Udělala jsem spoustu fotek a sehnala něco k snídani. Asi v 10.30 jsme vyrazili po šterkově písčité cestě velmi mizerné kvality směrem na Grootfontein. Od správce parku jsme si nechali poradit cestu, poslal nás sice nejkratší cestou, zato pořádně dobrodružnou. Byly to cesty kategorie D, tj. nejhorší, co tam mají. Cestou jsem musela každou chvíli vystupovat z auta a otvírat brány, které tam měli aby jim neutíkali krávy. Vždycky jsem si nechala otevřené dveře od auta, kdyby se za mnou rozeběhly, tak abych měla kam utéct. Takto jsme jeli asi 140 km než jsme se dostali na asfaltku, jak jsme si jí potom vážili. Asi 20 km před Grootfonteinem jsme narazili na ukazatel s nápisem meteorit. Uvědomila jsem si, že jsem o něm cosi četla v průvodci, tak jsme tam zajeli. Byla to zajížďka asi 40 km, ale naštěstí jsme moc nespěchali.

     Hoba meteorit je největší meteorit na světě, objevil ho v roce 1920 lovec Jacobus Brits. Meteorit tvoří 82 % železa, 16 % niklu, 0.8 % kobaltu a jsou v něm obsaženy ještě stopy jiných kovů. Váží 54 tun jeho rozměry jsou 2.95 krát 2.84 krát 1.2 metru. Neví se, kdy spadl na zem, ale předpokládá se, že to bylo před 80.000 lety. Jinými slovy, je to takový obrovský železný šutr kolem kterého jsou dokola schody, jako v nějakém starořeckém divadle. Na meteorit se dá vylézt, to jsme samozřejmě udělali. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi, bylo tam hrozné vedro. To jsme netušili, že zbytek pobytu už teplota ve stínu pod 35 stupňů neklesne.

     Při odjezdu od meteoritu nás rozesmál ukazatel cesty na Grootfontein, bylo to totiž doprava i doleva, jinam se jet nedalo. Zvolili jsme jinou cestu než po které jsme přijeli. V Grootfonteinu jsme navštívili Spar a nakoupili zásoby do národního parku Etosha, hlavního cíle našeho výletu.

     Pokračovali jsme dále do městečka Tsumeb, kde jsme se snažili sehnat něco k jídlo. Byla to makačka, nakonec jsme si dali v dost pochybném bufáči hranolky pokapané citronovou šťávou. Poprosila jsem paní, jestli nemá nějakou vidličku, tak vytáhla šuplík plný použitých a zaprášených vidliček, ze kterého  jednu    vybrala a ještě ji  důkladně očistila rukou. Docela mi to natáhlo, ale abych neurazila tak jsem si ji vzala a když se nedívala, tak jsem ji vyhodila. Konzumaci hranolek jsme přežili bez problémů.

     Pak už jsme vyrazili do národního parku Etosha. Do naší první zastávky kempu Namutoni zbývalo zhruba 100 km.

     Do Namutoni jsme přijeli asi v 17.00, rychle jsme našli v kempu místo pro stan, vybírali jsme důkladně, bylo to na dvě noci. Ještě jsme stihli vyrazit na asi 1.30 dlouhou vyjížďku a shlédnout první zvířata. V Etoshe je vždycky nutné vrátit se do kempu do 19.00, pak zavřou brány kempu a za pozdní návrat se platí velká pokuta. Viděli jsme spoustu v Africe běžně viditelných zvířat jako žirafy, antilopy, gazely, šakaly, zebry, kudu atd. V kempu jsme se byli ještě podívat u napajedla, ale moc zvířat tam nebylo, akorát nějací ptáci. Potkali jsme několik prasat bradavičnatých, Lu se s nimi vyfotil.

     Večer jsme měli klasický program u ohně, grilování masíčka. Museli jsme dávat velký pozor na šakaly, kteří se plížili ke grilu a kradli maso z roštu. Sousedi dělali nějaké maso v alobalu a šakal jim to ukradl.

     Pak se přihnala strašná bouřka, druhá nejhorší v mém životě, pro Lu asi nejhorší. Blesky nám létaly nad hlavami a hromy burácely až se třásla zem. Maso jsme stihli dogrilovat, ale sníst jsme ho museli v autě, naštěstí jsme měli připravený rychlý evakuační plán. Když se to přehnalo tak jsme ještě chvíli poseděli venku a pak šli spát.

 

 

Úterý 17.10.

     Dnešní den jsme celý věnovali safari po národním parku Etosha. Luboš ráno podezřele rychle vyskočil ze stanu se slovy už je 9.30 a musíme jet na zvířata. Měla jsem špatný pocit z toho, že tak dlouho vyspáváme tak jsem taky procitla, ale ještě jsem si nějak moc vyspaná nepřipadala. U snídaně z Lu vypadlo, že lhal, že je teprve 7.30, ale že už se nemohl dočkat a kdyby mi řekl, že je teprve tak málo hodin, že bych nechtěla vstávat.

     Park zaujímá 22.270 km2 a patří k největším v Africe. Savana a lesy obklopují nejzajímavější část parku – pánev Etosha. Pánev Etosha je obrovskou solnou pouští s rozlohou 5.000 km2. Pouze východní dvě třetiny Etoshy jsou otevřeny pro veřejnost. V parku je povolená rychlost maximálně 60 km/h. Jednak proto, aby nebyla rušena zvěř a také aby se příliš nezvedal prach, všechny cesty jsou písčité. V parku se nesmí používat motorky ani kola. Nesmí se v žádném případě vystupovat z auta a pěší turistika je rovněž zakázána!

     Jediné místo, kde jsme mohli vystopit z auta bylo přímo v oblasti solné pánve, kde jsme na chvíli zastavili na vyhlídce Etosha Lookout cestou z kempu Namutoni do kempu Okaukuejo.

     V Etoshe jsou celkem tři kempyNamutoni (na východě), Okaukuejo (v centrální části parku) a Halali (na polovině cesty mezi předchozími dvěma), vzdálenost mezi každým z nich je 75 km. Jsou otevřeny po celý rok a v každém z nich je výborně vybavený obchod, restaurace, bazén a napajedlo, ke kterému se stahuje zvěř. Také kempovací místa jsou moc pěkně vybavená, ke každému patří kamenný stůl se čtyřmi židlemi a krb s roštem. Většinou byl v blízkosti i kohoutek s vodou.

     Jelikož se nám nechtělo pořád balit a zase stavět stan, rozhodli jsme se vynechat návštěvu kempu Halali a přespali jsme dvě noci v kempu Namutoni a další dvě noci ve 150 km vzdáleném kempu Okaukuejo.

     Po snídani jsme vyrazili na tříhodinové safari v okolí Namutoni, cestou jsme viděli tato zvířata: žirafy, zebry, slony, kudu, pštrosy, šakaly, pakoně hřívnaté, gazely, mnoho druhů afrických antilop. Zvířat je v Etoshe opravdu velké množství a není vůbec obtížné je stopovat, skáčou do cesty sami. Často je potřeba čekat až majestátně odkráčí stádo slonů nebo než přeběhne 20 zeber. Asi hodinu jsme strávili čekáním na lva na místě kde by se měl vyskytovat, ale nepřišel, asi se mu v pravé poledne k napajedlu nechtělo. Stopování zvířat je nejúspěšnější brzy ráno nebo večer. Vrátili jsme se zpátky do kempu na chvíli si od safari odpočinout a zamířili jsme k bazénu. Bylo příšerné vedro tak se nic jiného dělat nechtělo, teplota se pohybovala kolem 40 stupňů ve stínu. U bazénu bylo příjemně a ani tam nebylo moc lidí. Párkrát jsme se vykoupali a konečně si v klidu zahráli scrabble. Ještě v Praze jsme si zakoupili cestovní verzi naší oblíbené hry, dá se zaklapnout rozehraná hra a pokračovat později.

     Po příjemně stráveném odpoledni jsme si šli dát sprchu. Cestou od stanu do umývárny jsem zjistila, že jsem si u bazénu zapomněla ručník, tak jsem se tam vrátila a Luboš mezitím ztratil trenky. Když se Lu vracel ze sprchy, tak si náš německý soused pochvaloval, že jim ke stanu přiletěly pěkné černé trenky, měl z nich radost. Říkala jsem Lubošovi, že si tam pro ně má zajít, ale styděl se.

     Večer jsme ještě znovu vyrazili asi na dvě hodiny na safari, viděli jsme stejná zvířata jako dopoledne. Poseděli jsme u ohně a šli jsme čerpat síly na další den.

 

Středa 18.10.

     Dneska jsem se zase pro změnu probudila brzy já, už v 7.15, ale solidárně jsem nechala Lu spát do 8.30. Opustili jsme kemp Namutoni, který se nachází v prostředí historické pevnosti a odjeli jsme do 150 km vzdáleného Okaukueja. Cestou jsme dělali odbočky z hlavní cesty na různé menší cesty a okruhy. Zastavili jsme se na solné pánvi na vyhlídce, kde opět hrozně smažilo slunce, na sluníčku se skoro nedalo vydržet.

     Celá oblast parku Etosha je porostlá nízkými stromky a křovinami. Pokrývají zhruba 80 % celé rozlohy a jsou i při okrajích solné pánve, kterou lemují. Dále zde rostou v hojném počtu také trnité akácie a další stromy. Díky všem těmto rostlinám mají zvířata dostatek potravy.

     Co se týče zvířat, je park Etosha skutečným rájem. V závislosti na ročním období můžeme pozorovat slony, žirafy, zebry, různé druhy gazel, buvoly, kudu, pštrosy. Z velkých šelem se setkáme se lvy, hyenami, gepardy a leopardy. Z ohrožených druhů zde žije impala s černou maskou a černý nosorožec. Právě populace černých nosorožců, která přesahuje 300 kusů, svědčí o tom, že se v Etoshe tomuto ohroženému druhu skutečně daří.
Množství zvířat v jednotlivých místech se liší v závislosti na přírodních podmínkách a rostlinstvu, které na té které ploše roste. Jak samo jméno napovídá, poblíž Olihantsbad (Sloní koupel) jsme potkali slony. Ti ve zdejších podmínkách mohou dorůst výšky až 4 metrů v kohoutku, což jim zajišťuje první místo v celé Africe. V porovnání se svojí mimořádnou velikostí mají celkem malé kly, především díky genetickým defektům a některým chybějícím minerálům v jejich stravě. Nosorožci si oblíbili především zavodněnou plochu poblíž Okaukueja. Obecně se dá říci, že směrem na východ zvěře přibývá, protože je zde více vlhko a tím i bujnější vegetace.

     Asi v 15.30 jsme přijeli do Okaukueja, našli jsme si kempovací místo a šli stavět stan. Hlína byla příšerně tvrdá a vůbec se nedali zatlouct kolíky. Pár jsme jich ohnuli, nakonec jsme ale pro jistotu ještě zatížili stan kameny. Přišel si za námi popovídat soused, konverzace ale dlouho netrvala, ještě jsme vyráželi na safari. Jeli jsme cíleně na lvy. V recepci kempu jsme zjistili, kde byli ten den viděni a vyrazili jsme. Na lvím místě jsme čekali asi hodinu a půl, ale opět bez výsledku. Lu říkal, že lva vidět musí nebo že zase příště pojedeme na dovolenou do Afriky. Ještě nám pořád zbýval jeden den.

     Večer jsme měli klasický program, oheň, maso a vínko.

 

Čtvrtek 19.10.

     Ráno jsem se zase probudila dřív než Luboš, tak jsem šla nachystat snídani. Jaké bylo mé překvapení, když jsem přišla k autu a zjistila, že máme píchlé kolo. Šla jsem to oznámit Lu, říkal, že to tušil, už jsme to kolo cestou přifukovali. Musím Lu veřejně pochválit, jak rychle se mu podařilo to vyměnit za rezervu, byla ještě nepoužitá. Auto už jsme měli pěkně zaflákané od bahna, takže jsme museli to píchlé kolo osprchovat hadicí, nechat uschnout a zase naložit do kufru. Na benzínce v parku nám to během chvilky opravili, stálo to asi 80 Kč. To opravené kolo jsme dali do kufru místo rezervy, měla jsem strach, aby v půjčovně nepoznali, že jsme píchli, tak jsem to chtěla vyměnit zpátky. Lu se nechtělo a dobře jsme udělali, protože za pár dní jsme zase měnili… Jsem docela ráda, že jsem se naučila výměnu kola, může se to hodit…

     Tak to bylo takové malé zpestření dalšího slunečného rána. Ještě jsme se snažili sehnat internet, ale pořád nefungoval, prý odpoledne. Dopoledne jsme vyrazili na safari, jezdili jsme asi 4 hodiny. Potom jsme si dali relax u bazénu, teda vlastně bazénů. Byli tam tři -  malý, větší, největší. Ten malý měl průměr asi dva metry a bylo v něm naskládáno asi patnáct desetiletých černošek a černoušků. Byli jsme překvapení, jak jsou všichni vychovaní a poslouchají. V prostředním nebyl nikdo a ve velkém jen já. Lu byl ve stínu, aby se nespálil. Spokojeně jsem si plavala a za chvíli se kolem mě seskupili všechny ty malé černošky a pozorovaly mě, jak plavu. Dokonce se jedna osmělila zeptat jaká je voda.

     Hráli jsme scrabble, popíjeli drinky a pozorovali přicházející vyžrané Němce. Krásně jsme si odpočinuli a chystali se na naši poslední vyjížďku po parku a to s jediným cílem: LEV

     Vyrazili jsme na místo asi 20 km od kempu a čekali a čekali. Asi po dvaceti minutách si Lu všiml, že nedaleko stojí autobus a v něm spousta turistů kouká směrem do trávy. Nelenili jsme a vrátili se kousek zpátky. Jaké bylo naše překvapení, asi 100 m od cesty ležel starý lev. Nejdřív nebyl moc vidět, tak jsem se přemohla a podívala jsem se dalekohledem. Na „obvyklá zvířata“ jsem se dívala jen tak očima, protože se mi z dalekohledu příšerně motá hlava a je mi špatně od žaludku. ( doufám, že to není následek mého nejnovějšího úrazu – pro nezúčastněné – 1.10. jsem dostala při squashi raketou do hlavy a týden před odletem do Namibie mi vyndávali stehy z ucha).

     Po chvíli se přiblížil a přešel přes cestu. Lu vzpomínal na mladá léta prožitá v Deutschlandu, jak chodili do zoologické a u lvů byl nápis: Achtung Loewe spritzt Urin – Pozor na lva, stříká moč. To už se ale blížil večer a my museli zpátky do parku. Lva jsme viděli opravdu na poslední chvíli, asi v 18.00 a v 19.00 zavírají brány kempu.

     Večer jsme vyrazili k napajedlu v parku, byla to nádherná podívaná. Napajedlo bylo slabě osvícené a pohybující se zvířata vypadala jak z filmu Cesta do pravěku. Bylo to opravdu krásné a těžko se to popisuje, viděli jsme spoustu nosorožců, žiraf, zeber, slonů. Akorát tam dost štípali komáři, tak jsem měla malinko strach z malárie. V Etoshe by se údajně měla vyskytovat a já frajerka jsem si vyšla v tílku a kraťasech. Byli jsme tam asi hodinu a pak se odebrali do stanu.

 

Pátek 20.10.

     Dnes jsme se probudili v 7.15., nestačím se divit, jak bez problémů tady vstávám. V Praze se bez budíku dřív než v 9.30 neprobudím. Pozorovala jsem lidi z adventure cestovky Chameleon se kterými jsme se během cesty občas potkávali, čepovali si vodu na pití z pochybného kohoutku u našeho stanu…nejsem žádná citlivka, ale přeci jen, zrovna v Africe..

     Po asfaltové cestě jsme odjeli na jih do městečka Outjo, je to asi 120 km. Na bráně jsme nabrali 2 stopaře, zaměstnance parku a zahráli jsme jim Tři ségry. Po cestě nám na chviličku naskočil signál, tak jsem rychle napsala sms mother, že jedeme do Outja. Na internetu zjistila, že je to partnerské město Kopřivnice. Bylo to příjemné městečko, kde jsme se ale moc nezdrželi. Vyměnili jsme peníze a od hlídače auta se nechali ukecat na koupi kuličky z kokosáku , na který vyryl Tereza. Byli jsme rádi, že už máme tu koupi za sebou, protože nás pak ukecávali ještě mockrát.

     Další cíl cesty byl 130 km vzdálený Khorixas, kde jsme nakoupili nějaké jídlo a zase na dlouho opustili asfaltku. Asi po 4 km jízdy po štěrku jsme přijeli k Petrified forest a ani jsme nevěděli, co tam vlastně je. Zaměstnanci se na nás dívali dost divně, když jsem se ptala a co že je tam k vidění. Jednalo se o zkamenělé stromy 260 milionů let staré, které se tam dostali ze střední Afriky při povodni. Nejdelší strom měl 34 metrů. Taky jsme měli možnost spatřit rostlinu welwitschii, což je prehistorická rostlina, která roste 1000 let. Prošli jsme asi půlkilometrový okruh a byli jsme pěkně usmažení, teplota stále 40 stupňů ve stínu. Další cíl naší cesty byl asi 40 km vzdálený Twyfelfontein, jedna z nejrozsáhlejších galerií maleb na skále v celé Africe. Malby jsou soustředěné v údolí Aba Huab. Krajina mě naprosto uchvátila, chtěla jsem tam přespat, ale Lu se nechtěl zdržovat, tak jsme to pak natáhli až k moři.

     Twyfelfonteinské malby jsou  též známé jako „řezby v kameni“. Pradávní umělci je vytvořili sekáním do tvrdého povlaku, který kryje místní pískovec. Za staletí se tato vrstva přelila i přes samotné malby a chránila je tak před erozí. Většina z nich je starší než 6.000 let, tedy vznikla zhruba v době kamenné. Vědci identifikovali nejméně šest odlišných fází vzniku, některé z maleb jsou jasně napodobeninami z devatenáctého století. Častými motivy jsou zvířata, zvířecí stopy a geometrické znaky, ale kupodivu je tam jen poskrovnu lidských postav. Mnoho kreseb zobrazuje zvířata, která se tam již dlouho nevyskytují – slony, nosorožce, žirafy a lvy. Obraz lachtana ukazuje na kontakty s pobřežím vzdáleným dnes víc než 100 km. Další vyobrazení se zabývá zvláštním lvem – má otisky drápů místo tlap a neobvykle hranatý ocas. V současné době zůstalo zachováno 2500 maleb, skalami vede prohlídkový okruh, který trvá asi hodinu a prochází kolem nejkrásnějších z nich. Ptali jsme se naší tlusté černošské průvodkyně, proč tam ty malby jsou, údajně muži, když šli na lov a vraceli se domů už s opracovaným masem potom kreslili svým ženám jak ta zvířata vypadají.

    Po  procházce jsme vyžahli studenou Coca colu a vyrazili směrem na Uis, dalších skoro 200 km po štěrko písku. Řítili jsme se nádhernou krajinou, cestou potkávali našňořené černošky kmene Himba a spoustu dobytka. Město nebo spíš vesnici Uis jsme jen projeli a měli před sebou posledních 114 km na pobřeží. Lu už byl docela unavený z řízení, ale statečně to už dotáhnul až do Henties Bay. Bylo to 114 km bez zatáčky, samý písek, taky už mi z toho přecházeli oči. Po levé straně jsme minuli Spitzkoppe (1728 m) a vpravo byl nádherný západ slunce. Do Henties Bay jsme přijeli za šera, takže jsme museli rychle najít kemp na přespání. Byl to přístav a nepůsobilo to tam na mě zrovna bezpečným dojmem, ale přišlo nám zbytečné jet dalších 72 km na jih do Swakopmundu a ráno zase celou cestu zpátky nahoru do lachtaní rezervace. Ubytovali jsme se v kempu pro karavany, kde jsme byli jediní ve stanu a ještě asi 6 karavanů. Spíš pro jistotu jsme se zeptali hlídače, jestli je to tam bezpečné. Docela mě znepokojila jeho odpověď: “Maximálně dvakrát za měsíc sem někdo vtrhne, ale buďte v klidu, mám vysílačku  a hned volám policii“.

     Postavili jsme stan, jelikož bylo potřeba trošku couvnout autem, ujala jsem se řízení. Nějak jsem pozapomněla, že jsem začala vyrovnávat věci z auta a levým zadním kolem jsem si nacouvala na batoh…

     Zašli jsme na výbornou pizzu s mořskými plody do blízkého Pirátského baru, chvíli jsme poseděli, ale únava byla silnější tak jsme šli zpátky do kempu. Cestou se k nám přidal nádherný velký pes. Uplatila jsem ho sušenkou, aby nás hlídal, ale když dojedl, tak se na nás vykašlal a šel pryč. Vzali jsme si do stanu nůž a doklady zastrčili do nohou ve spacáku a popřáli si dobrou noc. Docela dlouho jsem se strachy převalovala, ale pak jsem se smířila s osudem a usnula.

 

Sobota 21.10.

     Přežili jsme. Probudili jsme se už v 6.45, sbalili stan a šli na procházku k moři, které mělo asi 15 stupňů. Měli jsme ještě dost času, protože v lachtaní rezervaci Cape Gross Seal Reserve otvírají až v 10.00 a je to asi hodina cesty na sever při pobřeží. Takže jsme šli do Sparu, koupila jsem si domů nějaké ovesné kaše a ve vedlejší kavárně jsme si dali výbornou snídani a kapučíno.

     Cestou na sever jsme nezažili nic zvláštního, akorát nám pořád nebyl jasný rozdíl mezi lachtanem a tuleněm. Trošku mi to připomnělo naši několika večerní diskuzi jaký je rozdíl mezi kosmonautem a astronautem.

     Takže jen pro upřesnění, lachtan pochází z Afriky, např. mediálně známý lachtan Gaston s narodil u Mysu dobré naděje v JAR a tuleň je ze Středomoří. Lachtanů afrických jsou na světě miliony, tuleňů středomořských jen několik set a v našich zoologických jsou to všechno lachtani.

     Za vjezdem do rezervace nás přivítal stánek s výrobky z lachtaní kůže, to mi přišlo docela drsné, boty, peněženky, tašky. Pak jsme jeli ještě asi 5 km a přijeli na pobřeží, kde se válely tisíce lachtanů, příšerně smrděli. Bylo tam docela dost turistů, všichni fotili jako zběsilí, tak jsme nezůstali pozadu. Pobyli jsme tam asi hodinu a pak jsme se vydali zpátky na jih do Swakopmundu. Teplota u moře v Namibii je okolo 20 stupňů, takže jsme se ochladili před výletem do pouště. Jelikož jsme byli zvyklí na vedra, dokonce jsme večer vytáhli šusťákové bundy, poprvé a naposledy.

     Asi za hodinu a půl jsme přijeli do Swakopmundu, zašli jsme na Internet a našli ubytování na jednu noc, v hostelu Desert sky, docela jsme uvítali jednu noc na normální posteli.

     Vyrazili jsme na podvečerní procházku po příjemném městě (25 000 obyvatel). V Namibii skoro neexistuje veřejná doprava, např. ve Windhoeku nejezdí nic, ani metro ani autobusy, jen taxiky, které jsou ale levné. Ve Swakopmundu to bylo stejné. Centrum je ale poměrně malé, takže nebyl problém projít to pěšky. Na molu jsme si dali strááášššněěě dobrou večeři z mořských plodů, na to jsme ještě dlouho vzpomínali. Cestou z večeře jsme zahlídli, jak černoši vykrádají auto, byli jsme rádi, že parkujeme za plotem. A pak jsem se málem udusila. Začala jsem se smát kvůli nějaké blbosti a zaskočila mi slina, vůbec jsem nemohla chytit dech zpátky.

     Večer v hostelu jsem si ještě přečetla pár stránek v průvodci, dali jsme jednu partičku scrabble a padli do postele. Vedle řvali mutující černoši, ale za chvíli nám to bylo úplně jedno.

 

Neděle 22.10.

     Dnes jsme si přispali…budíček až v 8.30!! Dali jsme si rychlou snídani, sbalili věci a kolem desáté odhlásili z pokoje. Šli jsme ještě na kratičkou procházku a pak vyrazili do pouště. Po levé straně hned za Swakopmundem byla podívaná na sandboarding, paragliding, jízdu na čtyřkolkách a spoustu dalších aktivit. Vpravo bylo pobřeží a před námi 30 km do Walvis Bay, jelo se po asfaltu, luxus. Ve Walvis Bay skončila asfaltka a my vyrazli na dalších 300 km po štěrkopísku. První zastávka byla u Kuiseb kaňonu, obrovský vyprahlý kaňon, udělali jsme si tam krátkou procházku, teplota ve stínu byla 42 stupňů tak se to moc dlouho vydržet nedalo. Vrátili jsme se zpátky na hlavní cestu a pokračovali směr Galb průsmyk, kde byl jakoby zázrakem asi 2 km asfalt a pak jsme jeli, jeli a zase jeli až do vesnice Solitaire, odkud zbývalo posledních 90 km do kempu Sesriem, což je vstupní brána do národního parku Namib -  Naukluft, cíle naší cesty. V Solitaire jsme vzali benzin a protáhli ztuhlé svaly a pak už jsme dojeli až do Sesriemu.

     Neměli jsme rezervaci, takže byl zpočátku trošku problém sehnat místo na stan. Údajně měli všechno obsazeno, ale poslali nás na místo 27, tam už ale někdo kempoval. Pak z ničeho nic vymysleli, že mají volné 25 B což bylo nádherné osamocené místo na konci parku, kde se nám moc líbilo. Vrátili jsme se na recepci zaplatit, cestou se nám podařilo zapadnout do písku. Přispěchali černoši a já se opět ujala řízení. Lu mi ale zapomněl říct, že zatáhl ruční brzdu. Takže černoši makali, motor řval, písek lítal do všech stran a auto pořád nejelo..naštěstí jednoho černého napadlo, že to asi bude tou ručkou.

     Zaparkovali jsme auto na našem kempovacím místě pod obrovským stromem, vzali věci a šli k bazénu trošku se ochladit. Neměli jsme chuť v tom vedru stavět stan, tak jsme to nechali na večer. U bazénu jsme si dali pár drinků a pak jsme se vrátili stavět stan. Vyskytl se problém s tyčkami od stanu. Doteď nechápeme, jak je to možné ale jedna tyč byla najednou delší než ta druhá, aspoň o 15 cm a nešla napnout na stan. Možná se nějak roztavila tím vedrem, ale že by jen jedna….druhý den jsme to zkoušeli opravit, ale nešlo to. Připadali jsme si jak blázni. Jsem docela zvědavá, jak budeme stavět stan v květnu na vodě.

     Bylo asi 20.00 a venku stále 35 stupňů. Přesto jsme rozdělali oheň, protože jsme měli spoustu naloženého masa a měli jsme na něj velkou chuť. Docela jsme se přejedli, takže jsme zbytek večera strávili nicneděláním a díváním se na hvězdy, kterých bylo moooccc. Ve stanu bylo příšerné vedro, tak se moc nedalo usnout, ale nad ránem se ochladilo..asi tak na 28.

 

Pondělí 23.10.

     Probudila jsem se v 7.00 a vedrem jsem už nebyla schopná pokračovat ve spánku. Lu to nevadilo, tak jsem ho nechala spát. Prošla jsem se po kempu a asi za hodku jsem se vrátila a vzbudila ho. Asi v 11.00 jsme vyjeli po asfaltové cestě na výlet do Sossusvlei, hlavní atrakce národního parku Namib Naukluft. Bylo to asi 70 km po luxusní cestě kterou po obou stranách lemovaly nádherné červené duny, které se vyskytují pouze v tomhle parku. Auta s pohonem 2 krát 4 musí zůstat na parkovišti 5 km vzdáleného od Sossusvlei. Dál se dá pokračovat buď safari autem nebo je možnost si někoho stopnout. Safari jsme zavrhli, účtovali si za tu cestu docela velkou pálku a jelikož jsme tam chtěli jet druhý den na východ slunce, nechtělo se nám to platit dvakrát. Chvíli jsme čekali jestli někdo přijede, ale dlouho nás to nebavilo tak jsme jeli zpátky. Cestou jsme se zastavili u slavné Duny 45, která je vzdálená 45 km od Sesriem a 45 km od Sossusvlei. Vyšlápli jsme si ji nahoru, já v pantoflích, protože to byla neplánovaná vycházka, myslela jsem, že půjdeme jen pod dunu. Cestu zpátky už jsem v pantoflích nezvládla. Rozžhavený písek měl snad 90 stupňů a každým krokem dolů se mi nahrnoval do bot. Chvíli jsem to vydržela, ale bylo to utrpení, tak se pro mě Lu musel vrátit a snést mě na zádech jako za mlada.

     Asi 4 km od kempu se nachází Sesriem kaňon, 2 km dlouhý a 300 m široký, bez problémů se dá sejít na dno kaňonu a procházet se tam. Přestože se nám tam moc líbilo, asi po hodině jsme se vyškrábali zpátky k autu a vrhli se na pití, které jsme si zapomněli vzít s sebou.

      V kempu jsme objevili bufáč, kde dělali hranolky a toasty, najedli jsme se, vypili hektolitry pití a šli si dát siestu k bazénu. U bazénu bylo asi 15 Holanďanů, docela sympaťáci. Lu mě chtěl hodit do vody, chvíli jsem balancovala na hraně bazénu, nakonec se slitoval. Holanďani to mezi sebou komentovali…za chvíli volala jedna Holanďanka na druhou, že potřebuje tužku, neměla, tak se jim Lu holandsky vložil do hovoru, docela čuměli, že jim rozumí.

     Večer jsme zase rozdělali oheň, chtěli jsme udělat brambory, ale nakonec jsme se shodli, že nemáme hlad, tak jsme se ve 34 stupních ohřáli u ohně a šli spát.

 

Úterý 24.10.

     Dneska jsme si moc nepospali. Nařídili jsme si budíka na 4.50, v 5.15 se otevírala brána parku a pokud člověk chtěl stihnout východ slunce na dunách, nebylo času nazbyt. U brány jsme byli v 5.10 a zařadili se do fronty aut, která se tam tvořila už ve chvíli, kdy jsme vstávali.. Přesně v 5.15 otevřeli a začala zběsilá ralley rychlostí 150 v 60. Do 70 km vzdáleného Sossusvlei jsme dorazili druzí, auto před námi řídila holka a její přítel na ni byl patřičně pyšný. Zaparkovali jsme a chvíli zkoušeli stopovat, ale přijížděla buď auta 2 krát 4 nebo 4 krát 4, ale plná. Legrační bylo pozorovat 4 krát 4, kteří si ten pohon zapomněli zapnout....

     Nakonec jsme jeli safari autem, asi za 15 min jsme dorazili k dunám, slunce pomalu začalo vycházet. Tentokrát jsem se vybavila teniskama a v pantoflích šel Lu, ale vůbec to nevadilo, písek ještě takhle brzo ráno nebyl rozpálený.

     Výšlap na Sossusvlei dunu trval asi 20 min, byl to ráj pro každého fotografa, dokonce i pro nás s automatem. Chvíli jsme se kochali výhledem do okolí, opravdu bylo na co se dívat a pak jsme celou dunu seběhli srázem dolů. Ani by nás to nenapadlo, ale inspirovali nás opět lidi z adventure cestovky, kteří tam byli chvíli před námi. Z vrchu to vypadalo dost prudké, ale po prvních krocích dolů jsme nelitovali, byl to takový zvláštní zpomalený běh, nohy se nám bořili do písku po kolena. Trvalo to asi minutu, dole jsme důkladně vyklepali boty a šli jsme hledat nějaké auto, které nás odveze zpátky na parkoviště. Asi po 10 min čekání ve stínu pod stromem přijelo safari auto.

     Po návratu do kempu jsme pečlivě sbalili stan a rozloučili se s národním parkem Namib Naukluft. Vyrazili jsme směrem na Solitaite, kde jsme se stavovali už cestou tam. Na mapě jsem našla zkratku, po které jsme se vydali. Bohužel mapa byla špatně a ze zkratky se stala vcelku slušná zajížďka, navíc jsme na zkratce opět prorazili kolo a nebyla šance ho nechat opravit. Chvilku trvalo než Lu zjistil, že je kolo prázdné tak se pomačkal ráfek a ztratili jsme poklici na kolo. Vyměnili jsme pneumatiku, takže jsme měli původní levou zadní vpravo vzadu, vlevo vzadu rezervu a v kufru špinavé  a dost zrasované píchlé kolo. Vrátili jsme se asi 5 km do nějaké osady, kde byla pochybná benzinová pumpa a obchod. U benzinky nikdo nebyl a šance na opravu pneumatiky nulové. Přiběhli k nám dva malí křováci, tak jsem jim dala sušenky a vyfotila se s nimi.

     Aspoň jsme se dívali, jestli nenajdeme tu poklici, ale nikde nebyla. Zbývajících asi 150 km jsme jeli opravdu opatrně, protože mě nenapadá, co bychom dělali, kdybychom zničili další kolo. Signál na mobil tam nebyl a auta tam nejezdila, bylo to mimo hlavní cestu. Už nám z té jízdy trošku hrabalo, tak jsme si zpívali. Naštěstí všechno dobře dopadlo a asi po 3 hodinách jsme byli na asfaltu v městečku Rehoboth. Tam nám asi na třetí benzince opravili kolo a my jsme mohli dorazit posledních 90 km do Windhoeku.

     Ubytovali jsme se zase v Chameleonovi, akorát v jiném pokoji. Nanosili jsme všechny věci z auta do pokoje, dali si spršku a šli jsme do města na jídlo. Už jsme byli pěkně vyhládlí, takže jsme se snížili k návštěvě KFC, kde jsme se dle očekávání přejedli. Po krátké procházce jsme se vrátili do hostelu a poseděli venku, zahráli scrabble a šli spát.

 

Středa 24.10.

     Dnes jsme si přispali, vstali jsme kolem 9.00. Dnešní den byl poslední před odletem a měli jsme v plánu ho prožít v poklidu, bez auta. Ráno jsme prohodili pár vět s průvodcem od Chameleona, byl to Brazilec a průvodcuje už 14 let, v noci spal ve stanu na safari autě. Po snídani jsme vyrazili do Kraft centra na nějaké suvenýry a pak jsme příjemně bloumali po městě, byli jsme se podívat na Post Street Mall na meteority z Gibeonské sprchy, mělo jich být 33 a každý měl svůj stojánek na kterém byl přivařený, jeden stojánek byl prázdný, někdo si asi vzal suvenýr.

     Večer jsme zašli do hospůdky s Plzní jako první den, číšník si Lu pamatoval. Večer jsme začali balit věci, vypili vínko a ulehli čerpat síly na zpáteční cestu domů.

 

 

Čtvrtek 26.10.

     Lu vstal v 7.00, já v 8.00, ukrutně se mi nechtělo při představě následující noci strávené v letadle. Nasnídali jsme se, sbalili věci, byla to makačka, musíme si pořídit větší batohy. Původně jsme si chtěli vzít domů namibijské ranné brambory, ale do batohů se nevešly a tak jsme je tam nechali nějakému černochovi, měl z nich radost.

     Asi v 11.00 jsme vyrazili směr letiště, cestou jsme vzali benzín. Měla jsem trošku obavy co budeme vykládat v půjčovně až se zeptají, jestli byl nějaký problém s autem. Samozřejmě se zeptali. Lu mlčel a tak jsem musela dělat blbou, že nevím jak jsme mohli ztratil tu poklici, že jsme si večer nevšimli a ráno tam nebyla, proběhlo to dobře, nemuseli jsme nic doplácet, to zničené kolo v kufru nezkoumali.

     Bez problémů nás odbavili do Johanesburgu, opět jsme letěli se South African. Ještě jsme měli v záloze British airways, kteří letěli o dvě hodiny později. V JNB jsme si vyzvedli batohy a šli na přepážku South African zjistit, jak to vypadá s odlety do Londýna. V časovém intervalu dvou hodin letělo 5 Jumb 747 – 400 tak jsme doufali, že bude všechno bez problémů. Pár dnů před odletem jsem to kontrolovala na internetu a hlásilo mi to dobré šance. Na přepážce jsme narazili na hrozně sympatickou černošku, která nám hned vytiskla palubní vstupenky na sedadla vedle sebe, takže to tentokrát bylo bez nervů. Před odletem jsme se ještě stavili na jídlo a ve 20.15 jsme se vznesli směr Londýn. Let byl naprosto bez problémů, docela dobře jsme se vyspali.

 

Pátek 27.10.

     V Londýně jsme přistáli asi v 7.00 a v 9.00 nám letělo letadlo do Prahy, které jsme naštěstí bez problémů stihli. Museli jsme si ale z malých batohů vyndat všechny věci tekuté povahy kvůli novým bezpečnostním nařízením. V poledne jsme si v PRG na letišti dali výborný oběd a za hodinu už jsme byli v bytečku na Červeném vrchu.

     A to je konec naší cesty….končím cestopis a plánuju, kam že to zase příště vyrazíme????