Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestopis Uzbekistán

18. 5. 2010

Uzbekistán - Taškent

12.-.17.5.2010

Účastníci výletu: Posádka letu OK 0184, 0185

    Eva Kysilková

Uzbekistán:

Rozloha: 447 400 km2

Počet obyvatel: 27 milionů

Sousedi: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Afghánistán

Poloha: mezi řekami Amudarja a Syrdarja

Náboženství: 88 % sunnitský islám v mírné podobě, 9 % pravoslaví

Jazyk: 74 % uzbečtina, 14 % ruština

Penežní jednotka: sum (UZS), 10 000 UZS = 131 CZK

Středa 12.5. - odlet do Taškentu

   Konečně jsem se dočkala další příjemné pracovní cesty, pobytu v uzbeckém Taškentu. Tentokrát jsem neponechala náhodě složení posádky a domluvila jsem se s kamarádkou, která také chtěla strávit co nejvíce času cestováním. Byla tedy jistota, že společně s mother budeme alespoň tři, kdo chtějí poznávat krásy Uzbekistánu. Celkově jsme se ale sešli skvělá parta a některé výlety jsme absolvovali i ve větší skupině.

   Přípravy na cestu probíhaly  jako obvykle. Všechno jsem zařizovala na poslední chvíli. Zvací dopis pro mother byl hotový až den před odjezdem, protože jsem vše začala řešit až po návratu z Madeiry a pak ještě 2 dny zástupci v TAS nefungoval mail. Letenku jsem koupila v pondělí v 15:50, 10 min před zavíračkou Airtours. Pak rychle do Kladna vybírat dveře do naší novostavby, mezitím telefonáty ze zástupcem Azatem jestli vízum bude nebo nebude a od 18:00 zase zpátky do Prahy na squash :-) V podobném lehkém stresu probíhalo i úterý a středa, kdy jsem byla večer celkem vyřízená, zralá na to jít si konečně lehnout a ne strávit noc cestou do Taškentu.

   Mother přijela z Litomyšle vlakem, dopravila se ke mně domů. Já jsem ji pak doprovodila na check-in a zkontrolovala, jestli nejsou problémy s tím dopisem. Vše bylo v pořádku, takže jsem šla zpátky na APC připravit se na let.

   Odlet byl ve 21:40, cesta byla příjemná, asi 80 cestujících. Místo odpočinku jsme se s Petrou vrhly na plánování výletů na další dny. Pročítání průvodce nás natolik vybudilo k aktivitě, že jsme se rozhodly po příletu do Taškentu vůbec nejít spát a vrhnout se hned na prohlídku města.

Čtvrtek 13.5. přílet + prohlídka Taškentu

   V Taškentu jsme přistáli s 15 min zpožděním v 6:30 místního času. Posádka, která letěla s letadlem zpátky přišla během chvilky, vyměnili jsme si nutné informace a vyrazili na hotel.

   Mother musela jít jinudy než my, přes halu s ostatními cestujícími, posádka chodí přes crew gate. Všechny potřebné info ohledně "rodinných příslušníků" na pobytu popíšu na závěr deníku. Nakonec se nám podařilo setkat, po projití crew gatem jsme jeli na přílety, kde jsme čekali asi 10 min a pak jeli společně na hotel.

   Bydlí se v hotelu Dedeman Silk Road na ulici Amir Timur, www.dedemanhotels.com v centru města. V ceně je snídaně, k dispozici vnitřní i venkovní bazén, na hotelu směnárna pro případ nouze. Peníze je lepší měnit na černém trhu. Tzn. na ulici, kde často překupníci cizince sami osloví. Celkem snadno se dají poznat, je to vždy chlap s igelitkou v ruce, který jen tak postává a blbě se dívá. Takže stačí zpomalit chůzi a hned je vše jasné. Obecně se v Uzbekistánu anglicky domluvit nedá, ale překupníci moc dobře umí říct slovo " black market". Směna se dá provést i na trhu Chorsu (dle zkušenosti jiné posádky, vlevo vzadu u brambor :-))

   Kurz je na černém trhu o dost výhodnější. Za 50 EUR jsme dostali 125 000 UZS, oficiálně je to jen 90 000 UZS.

   Na recepci hotelu jsme si vyzvedli karty od pokojů, za rodinného příslušníka se neplatí poplatek, pouze snídaně není v ceně a v případě zájmu stojí 15 USD. Celkově mají Uzbeci raději USD než EUR. Odnesli jsme si věci na pokoj a sešli se na snídani. Většina členů posádky šla po snídani spát. Dámská část, tzn. mother, Petra a já jsme vyrazily do města.

   Nejprve jsme metrem jely na trh Chorsu. Jedna jízda metrem stojí 500 sumů, u okénka je potřeba si koupit modrý odřený žeton, je přestupní. Stanice metra jsou moc pěkné, některé vypadají jako vstup do divadla. Všude neustále hlídají policajti a zakazují fotit. Dole u jezdicích schodů je budka, ve které sedí jedna osoba jejíž funkci doteď nechápeme. Produktivita práce je dost nízká. I ve směnárně jsou dvě osoby, jedna píše stvrzenku a drůhá vydává peníze.

   Mapu metra se nám nikde nepodařilo sehnat, výborně nám posloužil nákres z průvodce LP Central Asia. (na recepci na vyžádání poskytnou mapu Taškentu, je přehledná, doporučuju!). Nejblíže hotelu je stanice metra Abdulla Qodiri. Bohužel v průvodci vychází zrovna na předěl stránky a není vidět, což nás nejprve trochu zmátlo. Dostanete se k ní z hotelu doleva, jakoby za hotel, je na ulici Amir Timur. Na mapě je mezi zastávkami Minor a Amir Timur Yunus Rajabiy (přestupní). Po ulici Navoi se dá k trhu Chorsu na starém městě dojít i pěšky, je to asi 60 minut.

   Trh je velký a moc pěkný, nadchla nás hlavně zelenina, která byla nádherně čerstvá. Jinak se tam prodávalo všechno možné, ořechy, nevkusné oblečení (můj názor, mother se líbilo), plastové kbelíky...Z trhu jsme šly na vyhlídku a pak k Páteční mešitě a Kulkedash medrese (církevní škola). Do medresy jsme nahlédly, ale od mešity na nás už z dálky volali, že nás tam nechtějí.

   Potom jsme jely do Navoi parku. Uzbeci se vůbec neorientují v mapách a většinou ani neví, jak se jmenuje ulice, kde se nacházejí. Celkem ochotně poradí, ale často špatně. Do parku jsme nakonec jeli taxíkem, od mešity to bylo poměrně daleko. V parku jsme se prošly kolem vodních nádrží, ochladily jsme se ve stínu. Došly jsme k soše Alistra Navoie a vrátily se zpět ke vstupu.

   U vstupu do parku mělo být metro Halqlar Dustligi. Vidět nebylo, tak jsme se ptali, radil nám student. Opět ne úplně správně, schválně nás nechal jít delší cestou, aby s námi mohl strávit víc času. Stanici jsme nakonec našly a jely k TV věži.

   Vystoupily jsme na Bodomzor, ale je lepší jet na Habib Abdullaev, z ní je to k věži blíž. Věž je zajímavá hlavně zvenku, ale i cesta výtahem nahoru stojí za to. Pozor: při koupi lístku je třeba předložit cestovní pas a batoh se musí nechat dole v uzamykatelné skříňce.

   Nahoře je pěkný výhled na město a akvapark a také je tam mizerné občerstvení. Už na nás začala padat únava po probdělé noci, naštěstí to byla naše poslední plánovaná zastávka, takže jsme jely na hotel ze stanice Habib Abdullaev.

   Na hotel jsme přijely asi v 16:00 a jelikož bylo nádherné letní počasí, šly jsme k bazénu. Venkovní bazén je celkem pěkný, vnitřní nic moc, rozhodně ne tak krásný jako v Almě. Po osvěžující koupeli jsme asi na 2 hodiny vytuhly na lehátkách. V 19:00 jsme měly sraz se zbytkem posádky na večeři. A s Azatem kvůli letenkám do Buchary, které nám s předstihem rezervoval.

   Před sedmou mi Azat volal, že letenky přinese jeho známý, že nestíhá. Vše klaplo, letenky jsem převzala a zaplatila a vyrazili jsme na večeři. Do pivovaru, z hotelu doleva a pořád dál, ne doleva a za hotel jako k metru. Cestou jsme vyměnili u překupníka peníze.

   K jídlu jsme si dali kuřecí šašlik, nebyl nic moc. Pivo bylo dobré, měli i ovocné, tak jsme s Petrou vyzkoušely třešňové a medové. Na hotel jsme se vrátili kolem 22:30. Čekala nás krátká noc s odjezdem v 5:40 na letiště na výlet do Buchary.

Pátek 14.5. - Buchara

   Dnes jsme absolvovali výlet do Buchary, nejhezčí z celého pobytu. Tentokrát se zúčastnila větší skupinka, tzn. my tři a také druhý pilot David a oba naši kolegové Jaroušek a Tomáš.

   Letenky jsem přes Azata rezervovala v úterý. Chtěla jsem je mít dopředu připravené, několika posádkám se stalo, že byly vyprodané a do Buchary se z Taškentu rychle jinak než letecky dostat nedá, je to asi 550 km. Cena letenky je 62 EUR zpáteční  + 5 EUR jde Azatovi za vyřízení a doručení na hotel, celkem 67 EUR.

   Azat nám domluvil dva taxíky na letiště, za 5000 sumů. Odlet do Buchary byl v 7:15, na letiště jsme přijeli asi hodinu před odletem. Odbavení proběhlo bez problémů, na palubu je možné vzít tekutiny, cokoliv a jakékoliv balení, neplatí 100 ml balení jako v Evropě. Letělo se Airbusem 310, stejným jako ČSA létalo "dálkovky" přes oceán. Stevardi měli svoji práci tak trochu na háku. Před startem roznesli welcome drink - voda, džus, Cola a pak se pro jistotu už vůbec neobjevili. Zase až při výstupu z letadla. Poutání cestujících, mobily, zavazadla - nezájem.

   Let trval asi hodinu, po přistání jsme našli místo, odkud jezdí maršutka číslo 100 do centra. Cestou jsme minuli nádherné louky plné obrovských červených růží. Neodolala jsem, vrhla se do nich a celý den v Buchaře jsem díky alergii strávila s kapesníkem u nosu :-)) Maršutka nás vysadila kousek od centra, u tzv. kruhového objezdu. Pěšky jsme potom došli k první medrese.

   Buchara je po staletí nejvýznamějším náboženským a kulturním centrem celé Střední Asie, je to opravdu jedinečné místo plné mešit, medres, mauzoleí, karavanserájů, kupeckých domů a dílen, kde se vážou podle starých vzorů bucharské koberce.

   Karavanseráj - zastávka pro karavany, kde se cestovatelé mohli umýt a najíst, zároveň to bylo i kulturní centrum, kde si lidé sdělovali informace. Obvykle měl čtvercový půdorys a dostatečně velkou vstupní bránu, aby mohl projet i plně naložený velbloud. Po okrajích uvnitř stavby byly pokoje pro nocležníky.

   Nebudu podrobně popisovat jednotlivé památky, které jsme navštívili, bylo jich strašně moc. Přes centrum jsme došli na západní část města k Arku, vodárenské věži a mauzoleím na konci města. Někteří si věž vyšlápli nahoru, byla celkem závraťová, až na vrcholovou plošinu jsem se neodvážila. Mezitím jsme se zastavili na oběd s vyhlídkou na náměstí s mešitou. Jídlo dle mého názoru opět nic moc, tvrdé maso a studené brambory. Ostatní měli plov a celkem jim chutnal.

   U vodárenské věže jsme dali malou pauzu a piknik na postelích a pak zase zpátky přibližně stejnou cestou. Ještě jsme měli do odletu čas, tak jsme se rozhodli navštívit turisty opomíjenou mešitu ve východní části města Char Minar. Cesta k ní je po vedlejších prašných uličkách a samotné hledání stavby je zážitek. Dostali jsme se mimo turistickou trasu a viděli normální život Uzbeků. Shodli jsme se, že tato mešita na nás zapůsobila nejvíce z celé Buchary. Byla tam skoro mystická atmosféra, doplněná soumrakem a blížícím se večerem. Mešitu jsme měli celou pro sebe, bylo možné vylézt nahoru ke čtyřem "hřibům" a náležitě si to tam užít. Po vedlejčí cestě jsme potom došli ke kruháku, kde jsme ráno vystupovali.

   Maršutkou jsme dojeli na letiště a ve 20:50 jsme letěli zpátky do Taškentu. V letadle jsme všichni vytuhli, na závěr jsme ještě s Petrou pozorovali telefonující letušku. O zodpovědnosti stevardů Uzbekistan airways jsem se již zmínila. Nezklamali ani cestou zpátky. V momentě, kdy se kola dotkla dráhy, letuška suverénně vytáhla mobil a začala si vyřizovat hovor, nepřerušila ho ani během disarmování (odjištění nafukovacích skluzů pro případ nouzové evakuace), zvládla to jednou rukou a dokonce i v momentě, kdy volala dopředu, že je disarmováno, měla na jednom uchu mobil a na druhém palubní telefon :-))

   V Taškentu jsme přistáli kolem 22:00, vzali jsme si taxíka na hotel. Na recepci byla drobná komplikace ohledně jízdenek na vlak do Samarkandu na další den. S Azatem jsem byla domluvená, že je nechá na recepci, tam ale nic nebylo, zkoušela jsem mu volat, ale nebral telefon. Tak jsme se s posádkou dohodli, že i tak na nádraží ráno pojedeme a jízdenky si koupíme na místě. Nakonec se vše vyřešilo, lístky byly pod dveřmi mého pokoje, to nikoho nenapadlo, ani recepčního.

   Celkem zničení, ale plní dojmů, jsme šli spát.

Sobota 15.5. - Samarkand

   Ani dnešní den se nedal nazvat odpočinkovým...Budíček byl nekompromisní, v 6:30 sraz na recepci a odjezd na nádraží na vlak do Samarkandu. Opět jsme jeli v početné skupině, tentokrát bez Tomáše, ale posíleni o kapitána Petra. Vlak odjížděl v 7:30 a cesta trvala skoro 4 hodiny. Nejprve jsme měli sedadla do dvou kupé, rozdělené tři a tři. Podařilo se nám přesadit cestující a měli kupé pro sebe.

   Co se týče jízdenek na vlak, zajišťuje je Azat. Také je lze samozřejmě koupit osobně, nedoporučuju to ale těsně před odjezdem, na přepážkách byly dlouhé fronty, minimálně na hodinu. Jistější je koupě den předem.

   Průvodčí během cesty nabízeli kávu, čaj a pochutiny. V každém kupé jsou automaticky připravené hrnky na pití. Cestu jsme strávili povídáním a chvilkovým spánkem. S Davidem jsem prošla kus vlaku až na konec do posledního vagónu. Zajímalo nás, jak vypadá druhá třída, kterou jsme ale nenašli, asi byla na opačnou stranu. Nakoukli jsme do kamrlíku průvodčích, měli tak pěkně nakouřeno, na chodbě várnice s horkou vodou. Kupé v 1. třídě bylo pěkné, sedačky v "plyši", stolek a dvě televize, na kterých běžel nejprve Avatar a pak divadelní představení plné podivných skřeků.

   Do Samarkandu jsme přijeli po 11:00, vlak zpátky jel v 17:35. Do centra jsme opět jeli maršutkou, ve které jsme se pořád něčemu smáli, už ani nevím čemu. Podle průvodce LP jsme si připravili trasu, kterou bylo třeba svižně projít, času nebylo nazbyt. Piloty jsme nechali jít pomaleji a vyrazili jsme k prvním mešitám. Poctivě jsme prošli všechny důležité památky Samarkandu, cestu jsme zakončili u mešity vpravo z kopce za velkým tržištěm Siob Bazaar. Závěrečná mešita Shah - i - Zinda (u hřbitova) se nám líbila nejvíce, byla členitá, plná modrých mozajek.

   Poslední hodinu jsme strávili na tržišti. Tam jsme se náhodou potkali s piloty a společně jsme jeli na nádraží (v jednom polorozpadlém taxíku naše skupina šesti lidí a řidič).

   Cesta zpátky proběhla poklidně, tentokrát jsme měli kupé pro sebe od začátku. Přibližně ve 21:30 jsme přijeli zpátky do Taškentu, na hotel jsme si vzali taxíka.

Neděle 16.5. - Chimgan a přehrada

   Také poslední den pobytu v Taškentu jsme se rozhodli strávit aktivně. Mužská část naší skupiny už měla výletů dost, takže jsme vyrazily s mother a Petrou. Odjezd z hotelu jsme si stanovily na 7:45.

   Chtěly jsme vidět také něco jiného než města, vyrazily jsme tedy do lyžařského střediska Chimgan, které je součástí národního parku Ugam - Chatkal. Podle průvodce LP jsme metrem dojely na zastávku Buyuk Ipak Yoli, odkud měly jezdit maršutky do Chimganu. Bohužel to ale nejelo přímo, ale jen do Gazalkentu, přibližně do dvou třetin cesty. Odtamtud bychom musely taxíkem. Z časových důvodů jsme se rozhodly vzít taxíka na celý výlet už z Taškentu, řidič s námi strávil asi 7 hodin a zaplatily jsme mu dohromady necelých 30 USD.

   Nejprve jsme jely do Chimganu. Chlapík nás vysadil pod lanovkou, kterou jsme vyjely nahoru. Na kopci je vyhlídka na okolní zasněžené hory, bohužel se tam ale nedá podniknout žádná procházka. Je tam pouze krátká cesta a pak jsou cedule lavinové nebezpečí, ty jsme se rozhodly respektovat. Rozhled do okolí a na přehradu je pěkný a i posezení je tam příjemné. Je dobré vzít si s sebou nějaké občerstvení, koupit se tam nic nedá.

   Dolů jsme sešly pěšky, pořád nás tam otravovali Uzbekové, musely jsme se s nima fotit. Byli ale pohostinní, Petra na cestu dostala láhev s kysaným mlékem. Samozřejmě ho ochutnala, stejně tak jako cokoliv na trhu, umyté v lepším případě vodou na nádraží :-))

   Potom jsme po menším dohadování s řidičem jeli k přehradě. Tady už mi celkem lezl na nervy. Nejdřív, když jsem seděla vzadu, větral. To mi nedělalo dobře, byla jsem v Taškentu celou dobu nachlazená z "klasické květnové vody", kterou jezdíme se spolužákama z ČZU už spoustu let, bez ohledu na přízemní mrazíky. Tak jsem si ve 30 stupních provokativně omotala kolem krku šálu. Dále chtěl neustále kouřit cigarety. Takže jsem si přesedla dopředu, kde zase otravoval dotazama, i když viděl, že mu nerozumím. Česky s ruským přízvukem jsem ho požádala, ať na mě nemluví. Asi se trochu naštval, ale byl klid.

   Přibližně za 20 minut jsme přijely k přehradě Chorvoq Reservoir, kde jsme si udělaly piknik ze zbytku zásob.

   Potom jsme ještě projely Charvak, kde ale kromě jídla a trhů nebylo nic zajímavého.

   Cestou zpátky do Taškentu jsme poslouchaly uzbecký popík, který se mi moc líbil. U hotelu jsem po chlapíkovi chtěla, ať vytáhne CD z rádia, že si opíšu název a půjdu si ho koupit. Celkem mě překvapil, přestože jsem ho celý den něčím omezovala, CD mi daroval. Uzbecká hudba je velmi specifická, několik písniček si teď pouštím pořád kolem dokola. Melodie jsou velice chytlavé a pokaždé, když je slyším, pěkně to se mnou šije.

   Pozdní odpoledne jsme strávili s Jarouškem a Tomášem u bazénu, kluci měli krásné červené plavky. Když nás to u bazénu přestalo bavit, šli jsme utratit poslední peníze do supermarketu.

Pondělí 17.5. - odlet do Prahy

   Dnes už jsme bohužel žádný výlet nestihli :-))) V 6:00 jsme odjížděli z hotelu a letěli zpátky do Prahy. Nejprve jsme mother vysadili u odletů a pak jsme celá posádka prošli přes crew gate do letadla. Před odletem je třeba odevzdat příletovou kartu, kterou má každý během celého pobytu uschovanou. A také vyplnit odletovou kartu. Ta je úplně stejná jako příletová, pouze se tam mění místo odletu a příletu.

   Let zpátky proběhl příjemně a v 11:00 jsme přistáli na ruzyňském letišti v Praze.

Co se mi nejvíce líbilo:

1. Buchara

2. Samarkand

3. Taškent

4. Hory+přehrada

Info, pokud chcete někoho vzít s sebou:

   Posádka cestuje na deklaraci, rodinný příslušník musí mít vízum. Se vším ochotně pomůže zástupce Azat Aytpaev, chief@czechairlines.uz, tel: +998974719988.

   Je potřeba mít zvací dopis od uzbecké cestovní kanceláře, Azat vyřídí, cena 50 USD. Dopis je třeba si vytisknout z mailu a předložit při odbavení v Praze. Na základě dopisu v Taškentu na letišti udělí vízum. Cena za vízum je jak kdy, 50 nebo 80 USD. Mother platila 50 USD, ale ani Azat neví, proč někdy chtějí 80 USD, asi podle sympatií. Na vízum je dobré mít připravené USD, ne EUR. S EUR je vše zdlouhavější, dle postřehů mother to tam nějak složitě přepočítávali.

   Průchod letištěm po přistání musí příslušník zvládnout sám, nejlépe když vystoupí mezi prvními. Posádka jde po předání letadla crew gatem. Příslušník si mezitím vyřídí vízum, projde halou ven, kam si pro něj přijede posádka crew busem. Nutno domluvit se s řidičem, aby tam zajel, je to asi 400 metrů.

   Odlet domů je jednodušší, nejprve se odveze příslušník do odletové haly, ten pak jde cestou jako ostatní cestující. Pro urychlení procedury může mít příslušník připravenou vyplněnou odletovou kartu, je v propagaci v letadle, nutno vzít jednu hned po příletu. Posádka jde opět přes crew gate.

   Ubytování na hotelu je zdarma, platí se snídaně 15 USD.

Výlety:

   Výlety je možné si rezervovat s předstihem přes Azata. Hlavně letenky do Buchary bývají někdy vyprodané a Buchara je ze všech výletů nejhezčí.

   Na rezervaci letenek a jízdenek je potřeba mu zaslat jméma, příjmení a čísla cestovních pasů. Platit předem nic nechce.

    Letenka Buchara 67 EUR (z toho 5 EUR je za zprostředkování), jízdenka Samarkand 16 EUR, výlet hory kolem 10 USD za osobu, pokud jedete s taxikářem odchyceným na ulici (my platily 60 000 sumů za celý den).

   Taxík z hotelu na letiště max 5000 UZS, na nádraží 4000 UZS.

   K zapůjčení nabízím průvodce Lonely planet Central Asia (Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán). TM

 

    
 

    kod kod_mena1     

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zkušenost 2012

(koy, 5. 6. 2012 16:01)

Musím za stránky moc poděkovat. Hodně nám pomohly.Z Taškentu jsem se vrátil včera. Také na " otočku". V samotném městě toho opravdu tolik k vidění není- 2 plné dny myslím stačí - bazary, muza Timurovců, madrasa s koranem ( pokud na " to " někdo je), rozhodně televizní věž - tedy rozhled. Metro zdražilo na 700 sumů. Do Samarkandu ( stojí za to !!) už jezdí rychlovlak - za cca 500 Kč jste za 2,5 hod. v Samarkandu - odjiždí v 8 a vrací se v 17 hod.- viz web. Rozhodně doporučuji výlet do Chimganu, taxíkem. V hotelech to nabízí za 250 USD, taxikáři za 100-120 tis. sumů. Je třeba smlouvat, my jsme to stáhli na 80 tis., víc se nepodařilo. Je tam horko,ale sucho, takze se moc potit nebudete, ale rychle dehydratovat. Počítejte s nutností brát si vodu ( ona se dá všude koupit, balená, cena od 1500 do 4000 sumů). Místní jsou přátelští. V Chimganu nás místní přes plot pozval na " řeč" dál. Po 2 hod. jsme měli v sobě 2 láhve vodky a pozvání na pečení berana na další den ( což jsme raději odmítli- vodkové tempo " na družbu" bylo strašlivé). Rada na závěr, všude choďte s pasem. Kontroly ( údajně proti terorismu) jsou časté a bez pasu nekoupíte lístek na vlak.

Re: Zkušenost 2012

(Tereza, 6. 6. 2012 15:19)

Díky moc za čerstvé poznatky z Uzbekistánu. Moje rady jsou už přeci jen 2 roky staré, snad se tam zase brzy podívám a budu moct deník aktualizovat.Tereza

víza, LP

(Martin, 1. 6. 2012 20:57)

Dobrý večer Terezo, včera jsem otevřel nabídku ČSA "Taškent v akci" (za 20 tisíc mil), zjisitl podmínky vstupu a právě dočetl Váš cestopis. Pěkné, čtivé, inspirativní.
Měl bych mít více času a tím pádem hodlám navštívit více míst. Ale Buchara a Samarkand je základ!
Závěrem cestopisu nabízíte půjčení průvodce LP Central Asia (předpokládám, že se jedná o poslední vydání 2010). Velmi bych to ocenil.
Na oplátku nabízím evt.rady z řady dalších zemí (navštívil jsem jich přes 110), kam byste mohla zavítat, ať již s ČSA či jinak..
Díky moc, Martin

Re: víza, LP

(Tereza, 6. 6. 2012 15:12)

Martine, odpověď máte v mailu.Tereza

LP

(Martin, 1. 6. 2012 21:01)

doplním svůj email:
geroj50@seznam.cz
díky, M.

Víza

(Tereza, 5. 1. 2012 21:51)

Já jsem víza do Uzbekistánu neměla, byli jsme tam jako posádka letadla jen na deklaraci - seznam jmen a dat narození. Pro mámu jsem z Prahy vyřizovala pouze zvací dopis, víza si koupila až v Taškentu na letišti. Dopis poslal mailem zástupce ČSA v Uzbekistánu a chtěl za něj 50 USD a vízum pak stálo dalších 50 USD. Kontakt na něj - mail i telefon mám na konci cestopisu. Nevím, jestli je pro Vás 50 USD lepší nabídka než máte od cestovek. Ani si nejsem jistá, jestli už teď není cena jiná.Zkuste mu napsat, mluví anglicky a rusky.Hodně štěstí.Tereza

Víza

(Tomáš, 5. 1. 2012 18:44)

Zajímalo by mě jak jste sehnala víza do Uzbekistánu? Kdo Vám poslal zvací dopis? Snažím se získat zvací dopis, ale nabídky ruských mafiocestovek jsou nehorázný.
Díky za odpověď
mail: vzaja@seznam.cz


Lidský faktor

(Michal J., 6. 7. 2010 0:29)

Ano, mám řadu cestopisů poctivě nastudovaných. Rád si je čtu opakovaně, protože obsahují to čemu říkám lidský faktor, který leckdy u profesionálních cestopisů postrádám. Tedy nejenom prosté seznámení s danou problematikou, ale kde na stránkách soukromých nadšenců najdu i něco, řekněme, ze zákulisí. Třeba zmíněný vtípek alá deodorant (mimochodem se mi líbil zatím nejvíc ze všech) nebo líčení scrabblových bitev během odpočinku mezi jednotlivými výlety. Takže určitě vytrvejte v nastoleném kurzu :-)

Pro Michala

(Tereza Malotová, 12. 6. 2010 19:51)

Michale, také Vám děkuji za reakce na moje cestovatelské zážitky, pochvala vždycky potěší. Všimla jsem si, že máte dost cestopisů poctivě nastudovaných. Bohužel délka pracovních cest je určená letovým řádem aerolinií a lepší 4 dny než nic :-)) Tereza

Pro Petra

(Tereza Malotová, 12. 6. 2010 19:43)

Ahoj Petře, děkuju za milý komentář. Omlouvám se za zběsilé tempo během našeho uzbeckého výletu, ale chtěla jsem stihnout vše :-)) Taky jsem pak doma skoro celé úterý spala. Snad tam příště poletíš s nějakou línější posádkou :-)) Pokud budeš plánovat lyžování v ALA, ráda se přidám. Tereza

Cestovatelky

(Michal J., 10. 6. 2010 14:51)

Připojuji se k předchozímu pochvalnému komentáři. Coby pravidelný čtenář musím konstatovat, že se cestopisy čtou velice dobře, proložené občas nějakým vtípkem, což působí příjemně odlehčujícím dojmem. Viz cestopis z Madeiry a "srážka" maminčina obličeje s deodorantem.
Ano, také já si myslím, že tempo dámské části výpravy bylo vysoké a kdyby záleželo čistě na nich, asi by zůstaly ještě minimálně o týden déle. Úplně živě si představuji jejich skloněné hlavy, zabořené do tištěných turistických průvodců.

zaujímavé a fajn

(poki, 9. 6. 2010 23:47)

Perfektný, súhrnný popis akcie. Výborné v detailoch, takmer lepšie ako LP...Dajte si ale pozor, aby ste stíhali Terkine a Petrine tempo v poznávaní cudzích krajín, musíte sa nadopovať poriadnou dávkou žen-šenu a zapiť to aspoň pol litrom Redbullu...-)))